Anotace:

Amélii je dvanáct... a to už dlouhých 122 let. Má černé vlasy, nosí černé šaty, dokonce i kolo má černé. Její ruce jsou chladné a z temného starého domu, kde žije se svou maminkou, vychází jen v noci. Nemá žádné kamarádky, je prostě jiná a z toho všeho čím dál tím smutnější. Už 122 let...
Až nečekané setkání s Markétou ji opět rozveselí, najednou si má s kým hrát, s kým se smát a povídat si. Markéta také řeší své trable - kamarádi ji nechápou a maminka má taktak peníze na to, aby se uživili. Své přátelství drží obě dívky v tajnosti až do chvíle, kdy Amélie zachrání Markétu před utonutím. Pak se jim oběma úplně změní život...
Tajuplný a citlivý příběh o neobvyklém přátelství vás okouzlí a děti si ho zamilují! Petra Neomillnerová je známá svými upírskými romány a novelami patřícími k žánru fantasy. Amélie a tma je její první kniha pro děti, kniha více než neobvyklá a přesvědčivá. Tajuplnou atmosféru příběhu doplňují uhrančivé ilustrace Lubomíra Kupčíka.

Tisková zpráva:

V Praze dne 30. listopadu 2012 – Tajuplný příběh o neobvyklém přátelství dvou dvanáctiletých dívek, z nichž jedna zemřela už před dlouhými 122 lety. Autorka je známá svými upírskými romány a novelami z žánru fantasy, Amélie a tma je její první kniha pro děti, kniha více než neobvyklá a přesvědčivá. Tajemnou atmosféru příběhu doplňují uhrančivé ilustrace Lubomíra Kupčíka.

Amélii je dvanáct… a to už dlouhých 122 let. Má černé vlasy, nosí černé šaty, dokonce i kolo má černé. Její ruce jsou chladné a ze zapomenutého domu, kde žije se svou maminkou, vychází jen v noci. Nemá žádné kamarádky, je prostě jiná a z toho všeho čím dál smutnější. Až nečekané setkání s Markétou ji opět rozveselí, najednou si má s kým hrát, s kým se smát a poznávat svět za okny starého domu. Markéta také řeší své trable – kamarádi ji nechápou a maminka má taktak peníze na to, aby se uživily. Své přátelství drží obě dívky v tajnosti až do chvíle, kdy Amélie zachrání Markétu před utonutím. Pak se jim oběma úplně změní život…

„Miluju Stromovku, zahradu mého dětství, a večery na Malé říčce. Je možné, že právě tam jsem potkala, nespokojenou Markétu i zamyšlenou Amélii, že jsem nevědomky přiložila kámen na jejich tajnou schránku a začala tak jejich příběh,“ říká autorka.

Petra Neomillnerová (1970 v Praze) se ve své tvorbě zaměřuje na žánr fantasy, její práce se vyznačují až naturalistickou syrovostí a tvrdostí v ději i charakteristice postav. Ukazuje silné samostatné ženy schopné vyrovnat se s nástrahami světa, který jim příliš nepřeje. Dlouho psala poezii, její začátky jako prozaičky jsou spojeny s časopisem Pevnost, kde publikovala sérii příběhů s čarodějkou Moire a zaklínačkou Lotou. V roce 2006 jí také vyšla první samostatná kniha, povídková sbírka Vlastní krev, v níž soustředila všechny zatím vydané texty o Moire a několik dalších povídek. O rok později vydala první díl trilogie Písně čarodějky s názvem Nakažení a pak už přišlo vítězné tažení českou fantastikou. Čarodějka Moire, zaklínačka Lota a zejména upírka Tina Salo si našly své příznivce, o naposled zmiňované se připravuje celovečerní film a publikum nedočkavě čeká na Tinina dobrodružství.

Petra Neomillnerová svou Prahu zná a miluje, pokud píše o současnosti, ráda svá díla zasazuje do míst, kde strávila dětství a tak i v Amélii poznáme temná zákoutí pražské Stromovky, záhyby Vltavy i specifickou poetiku Troje.

Ukázka:

Amélie

Amádeus a Nita se vyhřívají na sluníčku, sedím vedle nich, nic víc než stín. Mě slunce nezahřeje, ale i tak je příjemné dotýkat se teplých kožíšků.

„Jak to, že nespíš?“

Máma se objeví ve dveřích a překvapí mě ne tím, co říká, ale tím, že má rudý župan. Dlouho jsem ji neviděla v jiném než v černém.

„Mami, tobě to sekne,“ vydechnu.

Zaškaredí se. „Co je to za chování?“

„Máš červený župan.“

„A za vyjadřování?“

„Mami, jsem jen ráda, že jsi veselejší.“

Díváme se na sebe a mlčíme. Nechci porušit to kouzlo.

„Může sem Markéta chodit dál, maminko, prosím.“

Přikývne. „Ano, ráda ji tu uvidím, ale jen Markétu. Amélie, lidé jsou pro nás... nebezpeční. Mohou nás odsud vyhnat, a kam bychom pak šly?“

Zarazím se. Kam bychom pak šly? Představím si mámu bez klavíru, bez klobouků, bez vzpomínek. Možná je to zázrak, že tu náš dům zůstal jako ostrůvek minulosti v době, která se valí kolem nás.

„Markéta by něco takového neudělala,“ řeknu s přesvědčením. „Nepozvala by sem lidi, kteří by nám mohli ublížit.“

„Je to dítě,“ povzdychne si máma. „I ty jsi dítě, Amélie. Ano, jsem veselejší, ale taky mám strach. Když jsi spala, někdo tu byl.“

„Kdo?“

„Řemeslník, zkoušel branku, a pak tu něco vyměřoval.“

„To určitě nemá s Markétou nic společného,“ protestuju.

„Ne, nemá, miláčku,“ máma mě obejme, ale tentokrát nemám takový pocit klidu jako jindy. Po pravdě, mám strach, nejhorší od doby, kdy nám před okny hučela Vltava.

„Mami, co by se mohlo stát?“

„Nevím, ptáčku, nevím.“ Máma mě houpe na klíně jako děcko, jenže mě to tentokrát nedá. Mám Markétu, svého vyslance v novém světě. Dokážu nás ubránit, pomyslím si a v duchu se znovu probírám svou šperkovnicí. Zlato se ještě určitě prodat dá a nějaký zedník ho nebude mít dost. Moc si přeju, aby se svět nezměnil víc, než si myslím.

Markéta

Je už pozdě, ale chci dát svůj dárek Amélii co nejdřív a máma dneska přijde stejně zas pozdě. Mají poradu a po poradě vždycky chodí na víno. Když jsem byla mladší, pěkně mě to štvalo. Spolužačky měly mámy vždycky doma, pekly, vařily, ale suši přinesly málokdy. Dneska jsem ráda za mámu, co je večer pryč, i za suši, jenže to teď moc nemáme, spíš nudle. Ale za nudle jsem vlastně taky ráda, mít každý den klíčky munga, jako Zuzana od nás ze třídy, uteču z domova.

Mám trochu strach, když jdu Stromovkou, a tak jsem ráda za každého pejskaře, kterého potkám. Naštěstí ještě není tma, ale uvažuju o tom, že až půjdu zpátky, poprosím Amy, ať jde se mnou. Jí se nic stát nemůže, ale vyděsit úchyla by, myslím, dokázala.

„Amy, Amy,“ už nekřičím za brankou, jen volám uvnitř domu.

„Markéto?“ vypadá rozespale, nebo možná ospale.

„Něco jsem ti přinesla,“ jsem na sebe pyšná. Koneckonců, to tričko jsem klidně mohla koupit sobě.

„Jak se to obléká?“

Tohle mě nenapadlo. Vzala jsem kalhoty a tričko, ale přes pantalóny je těžko oblékne.

„No, normálně. Kalhoty jako kalhoty, tričko navrch a ponožky…“

Je mi hloupě, měla jsem jí vzít i kalhotky a podkolenky, protože Amélie má punčochy. Těžko zadržuju smích.

„Nehodí se to, co?“ otáčí se před zrcadlem a já jí musím dát za pravdu. Tričko sedí výborně, ale slim džíny, natažené přes pantalóny, moc dobře nevypadají.

„Ne,“ uznám, „ale příště ti vezmu i kalhotky.“

Vypadá, že je trochu v rozpacích.

„Ale to tričko můžeš mít i k sukni,“ snažím se ji trochu potěšit.

Usměje se. Možná že o to, aby na sobě měla na chvíli i něco jiného než blůzu s vázačkou, moc stojí.

Amélie je hezká, kousne mě závist. Krásná, a když si rozpustí vlasy a k novému tričku si vezme černou nabíranou sukni do půl lýtek, vypadá jako někdo, kdo by Sama dokázal oblbnout za deset minut, vlastně všechny kluky z naší třídy a nejspíš i školy. Jenže, zastydím se, na rozdíl ode mne ona do školy nechodí. Vylákám ji tedy aspoň ven na zahradu, ale ztratí barvu, sotva na ni zasvítí slunce. I tak se ale raduje, a když se zevnitř ozve zvuk klavíru, uličnicky se ušklíbne a kývá na mě, abych s ní šla za dům. Normální holka, pomyslím si, normální holka z roku 1890. Popadnu ji za ruku, je jako z ledu, ale už jsem si zvykla.

„Nebude se tvá máma zlobit?“ napadne mě.

Amélie pokrčí rameny. Oči jí září.

„Co myslíš, všimli by si mě lidi v noci?“

Mlčím, sama nevím. Snad kdyby se na ni nikdo přímo nedíval, ale jinak…

Pleť má příliš průsvitnou a oči… civím na ni tak, že se ošije.

„Copak je, Markéto?“

„No, máš hrozně černé oči,“ vypadne ze mě.

Amélie posmutní.

„Ale nemuselo by to vadit,“ utěším ji. „Když se namaluješ a vezmeš si sluneční brýle, tak bychom v noci mohly zajít aspoň… na horskou dráhu.“

„Na horskou dráhu?“

Kývnu. Pouť je kousek, hraje tam muzika, jsou tam lidi, možná by to Amélii stačilo.

„Vidíš to velké kolo?“ ukazuju přes koruny stromů, „tam bysme mohly vyrazit.“

„Ne!“

Nadskočím, nadskočí i Amélie. Její máma stojí na zahradě, možná jen stín, ale jde z ní strach zrovna jako z mojí mámy, když se zlobí.

„Myslela jsem jen jako,“ zablekotám, a Amélie zkříží ruce na hrudi, aby si její máma nevšimla nápisu na triku.

„Markéto,“ promluví Lydie přísně, „chtěla ses učit zpívat, tak prosím. Bez soustředěné práce ničeho nedosáhneš.“

Mluví jako učitelka a já už ji Amélii tolik nezávidím.

„Amélie, co to máš na sobě?“

Zajímalo by mě, kde se mámy tenhle tón učí, ale umí ho všechny.

Amélie se tváří rozpačitě.

„Tričko.“ Vysloví to, jako kdyby to bylo nějaké exotické cizí slovo.

„My nenosíme trička,“ řekne Lydie mrazivě. „Tos jí přinesla ty, Markéto?“

Takovéhle otázky nesnáším. Kdo jiný by to přinesl. Mlčky kývnu a Lydie mě pohladí po tváři.

„Vím, žes to myslela dobře, ale Amélie nic takového nosit nemůže.“

Nesmysl, protestuju v duchu, Amélie by hrozně ráda nosila něco takového, a taky černé džíny a kecky a minisukně, ale nahlas neřeknu nic, už proto, že Amélie výmluvně vrtí hlavou.

Lydie nás vezme do hudebního pokoje. Zpíváme pak dvojhlasně, a i když to zní docela hezky, předtucha průšvihů mi kazí radost z toho, že jsem se snad i něco naučila.

Neomillnerová, Petra: Amélie a tma
nakladatel: Albatros Media - Albatros
obálka: Lubomír Kupčík
92 stran; hardback; 165 x 240
199 Kč
vyšlo 30. listopadu 2012

... a poznali večerníčky po dechu, poznali je – a plesali. A nacházeli v nich útěchu :-).

Narodil jsem se 16. dubna 1964. Neznamená to, pěkně prosím, že bych byl z generace starší než Děda Mráz Metuzalém, to snad leda pro Joriku, ale rozhodně to obnáší generaci starou zrovna jakovečerníček.

A i kdybych se ovšem, Mohamede můj, rozkrájel, vzpomínky na počátky let sedmdesátých ve mně budou cvrlikat dál a dál. Forever? No, určitě navždy. A utkvěly daleko víc než slina na skle.

Vím, pro mnohé tenkrát začínala „dusivá normalizace", vyhodili je z práce atp. (i tátu), avšak Ivo Fencl mladší byl roku 1970 dítě víc než dnes a navíc silně v izolaci, jak mu aspoň připadá, a řekl bych navíc, že to bylo fajn a dobře. A jsem samotář, asi jako to hlásá i Miloš Zeman, nicméně dosti už pseudohumoru a předvolební propagace a chci jen zdůraznit, že jsem se i tenkrát upínal až vášnivě ke knížkám, k vlastnímu psaní, ale ne že ne i k milené televizi.

To už jsem ovšem chodil ze své „Vrchlicky Street“ přes řeku Úslavu (tedy po mostě) do první třídy na Malou Stranu, když rodiče telku teprve koupili, a stanula v koutě obývací kuchyně a řeklo se jenom, že se na ni v žádném případě nesmí čučet furt a vůbec ne už pořád, což při tehdejších programech nebylo věru náročné předsevzetí.

Máma už nějaký čas předtím v šoku odhalila, že spolužákům ostýchavě lžu v následujícím stylu: „Jo, hm, já to včera taky viděl.“

A nikdy bych ve třídě nepřiznal, že dosud milenou televizi nemáme. Abych tedy nemusel i dál lhát jako baron Prášil, dostal jsem jednu. Až do té chvíle jsem na ni musel k tetě sousedící s naší zahradou a ještě se chodilo pouze na večerníčky, ale najednou existovala „bedna“ i doma, i když ještě ne placatá a plazmová, hahou. Tenkrát.

Po většinu čtyřiadvaceti hodin, pravda, dávali jen černobílý monoskop, ale i ten jsem si, jak vzpomínám, vícekrát a docela dlouze a podrobně i zaujatě prohlížel. A zda si pamatuji, co jsem doma viděl poprvé?

Horolezce. Nějaký dokument o výstupu na skálu typu skal Prachovských: a jak mi to jen připadalo poutavé! Ale už k večerníčkům. Poutaly taky, ale pišme je, prosím, i přesto s malým V.

Než na ně začnu vzpomínat, zeptám se už jenom na jedno. Rovněž vám přijde zvláštní, jak jinak vnímáme čas, když jsme starší? Já o tom uvažuju často a vzpomínám na onen interval mezi roky 1970 a 1980 jako na bájně nekonečnou éru „na romány“.

O co kratší ji vnímala babička narozená 1908! Rodiče! Ale právě s babičkou jsem nejprve docházel k tetě, a pak i usedal před magický vynález dvacátého století.

Nejprve ovšem sňala Štěpánka Hachová z televize „povinnou“ dečku, co splývala přes obrazovku, a teprve pak nastal večerníček. Ten první, ještě u její sestry Čížkové, vyprávěl O loupežníku Rumcajsovi. Následovala škála. A nekonečný seriál. Zlaté dětství, kdy byl rok stoletím, a další kratším stoletím. A v páté třídě (1975) jsem chápal pět let staré večerníčky jako už nějakou nekonečně vzdálenou, pravěkou vzpomínku. Zvláštní. A vše se to odehrávalo v relativně izolovaném Starém Plzenci pod Radyní, a později (1982) jsem se ale ocitl na roky i v Praze a na vysokých školách se u řady spolužáků setkal až s neskutečně zamilovanou nostalgií po čem. Jistě, svorní gambusíni, právě po večerníčku.

Jak rádi jsme vylupovali pravěky z paměti! A jen pár let předtím sice někdo proťapal pubertou a pohrdáním jakoukoli infantilitou, ale ve dvaceti? Už jsme kráčeli ZA TÍM a pohrdání překonáno, takže vzpomínám na blaženost. Ta přišla jako drobnolistý kvítek a poznali jsme večerníčky i po dechu, poznali je – a plesali a nacházeli v nich útěchu.

Anebo, a to každopádně, o nich už bylo „povoleno“ debatovat, a když se to stalo, pak jsme diskutovali horoucně a nadšeně.

„A kdo vyjmenuje víc hrdinů?“ Taky se mluvilo o holkách a písni Olda, přítel můj, o tom ale dneska nepíšu, ne, a zajímá mě jiná ironie. Blahosklonnější. A proč věci zastírat, šlo nám už tenkrát o terapie návratem a jen o pár let nato jsme i v zeleném jednomu veliteli přezdívali Lovec Pampalini. A nostalgie? Rovněž ji podchytil československý hračkářský průmysl, to jen tak na okraj, ale třeba na rozkmity George Lucase nedosáhl ani s dopingem, a tak jsme se tenkrát povětšinou spokojili s jedním novým večerníčkovým pexesem za pět let. „Hurá, už zase ho prodávají!“ Ale do jezera.

Prvé pohádky námi zkoumaného typu odvysílala Československá televize už rok před mým narozením (1963). Vlastně se začalo majstrštykem Jak sluníčko rozdávalo stíny a pod titulem Stříbrné zrcátko se ještě pohádkovalo jenom v neděli. Na čas se dokonce muselo i tak přestat, anžto pohádky jednoduše došly, a pak se v televizi jen doplňovaly zásoby. Počínaje 2. lednem 1965 (to už mi byl skoro rok) ovšem „v bedně“ konečně správně pochopili a uznali, že děti potřebují rituál, i pokračováno mělo být podle něj. Pravidelně. A Radek Pilař, fousatý to génius mého dětství, který loupežníka Rumcajse z lesa Řáholce bezpochyby ztvárnil podle sebe, dokonce nakreslil i postavičku jménem Večerníček - a skladatel Simon k ní složil legendární znělku, za kterou možná i dnes dál denně pobírá tantiémy, nevím, ale od léta 1965 počal hoch Večerníček s velkým Véčkem zdravit oním nikdy a naprosto nestárnoucím hláskem Milana Citavého, který za to určitě nebere pranic. A jak víme, usadil tenkrát Pilař bájného Večerníčka na houpačku koníka, který se po chvíli změní v neekologické autíčko, aby se závěrem stal cirkusovou jednokolou, přičemž pořadí metamorfóz nelze měnit, i když se, a to zas možná ani nevíte, jednou během spousty let změnila Večerníčkova čepice složená z Rudého práva či jiného denního tisku. Ještě spolu se znělkou Branek, bodů a vteřin (sekund) zůstal rozhodně tento úvod i závěr léta neumírající stálící a tuším, že to trvá, i když byla znělka tímto dnešním, prohnilým režimem drze zkrácena (bastardi!)

Ale k věci. Pohádku Jak sluníčko rozdávalo stíny napsala Ljuba Štíplová, hlavní pozdější autorka Čtyřlístků, a prvním ryzím večerníčkem staly se až Pohádky ovčí babičky v podání Jiřiny Bohdalové. Živě si vybavuji, jak sadisticky jsem počítal beránkem vyvražděné vlky i jak mě tvůrci vypekli. Čím? Černí vlci byli sice v každém dílu seriálu beránkem-Bohdalkou likvidováni, běda však třikrát! Vynořili se živi dalšího večera. Zase. A zdrávi, ti proklatci. Jak mě to hnětlo?

Notně. Kreslíř Bohumil Šiška si navíc trochu zjednodušil práci, tedy podle mého názoru, a nešlo rozpoznat, zda jsou ti vlci z nazítří vzkříšení anebo nesmrtelní, anebo jde o posily. Stále vypadali všichni stejně. Nu, a první díl tohoto legendárního seriálu šlo shlédnout už 4. září 1966, což si připomeňte, jako pak i veškeré večerníčky, i pomocí záslužných stránek Roberta Štípka www.vecernicek.com.

A zmiňovaná Bohdalová? I navzdory remcání některých „logopedů“ namluvila poté mnohé další pohádky, především ale Čtvrtkovy „Z mechu a kapradí“ se skřítky Křemílkem a Vochomůrkou, takže počínaje 6. říjnem 1968 dosáhl Mech a kapradí hezkých 39 dílů. Dvě třináctky pokračování se totiž vynořily ještě v letech 1971 a 1979. A Jiřina?

Namluvila třeba i pozdějšího Šrutova Pavoučka Páju a vzpomínám i na podivuhodnou duchařinu Strašidýlko Fanfulínek, která mi zpětně připadá jako Randall a Hopkirk dětí, ovšem spíš Randall a Hopkirk dětí-batolat. A maňásek (či loutka?) Fanfulínek (či Famfulínek?) se uměl dělat třeba i neviditelným a zlému šoférovi náklaďáku a závozníkovi tak vysrkl brčkem limonádu, k jejich úžasu. Překvapeně však zjišťuji, že onen seriál v rámci regulérních večerníčků nikdy nešel. Jak to? Inu, tady konstatujme, že jsem odbočil, že to vůbec nebyl večerníček a že to prostě pár dní dávali před či po večerníčku. A tolik tedy k Havlem později tak oblíbené Jiřině Bohdalové (a viz Audience), nicméně hlas-legendu přece do večerníčků zatavila i další esa, ne? Jiří Hrzán, především, nezapomenutelný toť spolutvůrce Říkání o víle Amálce (prvně v lednu 1975), ale i Kodýtkova detektivního seriálu (večerníček ze září až října 1971), což byl večerníček výjimečně hraný lidmi (a nepatří do toho ranku tedy jen Krkonošská pohádka).

Pokračujme však vážně. Jsem kamarád knížek, i přikročím taky k ranku jejich adaptací. Čím začít? Samo sebou, že národním pokladem. Ladou. A co zůstává k dispozici?

Seriály O Mikešovi (25 dílů 1978-81), O chytré kmotře lišce (13 dílů bylo poprvé nasazeno v listopadu 1983), Bubáci a hastrmani (26 dílů 1999-2005) i Učedník kouzelníka Čáryfuka (7 dílů poprvé uvedených 1.-7. března 1986). Čáryfuka, dodám jen, samozřejmě nenapsal Lada, ale Antonín Zhoř, a Lada ho pouze ilustroval.

Adaptováni pro večerníček ovšem byli i slavní Karafiátovi Broučci. Ta první, osmidílná verze se na obrazovkách zjevila už zjara 1967 a „remake" obnáší dokonce 21 dílů, jež vyrašily v letech 1995/1996 a 2000/2001. Souběžně pak vypučel i večerníček, jenž těží z dávné a dnes už skoro zapomenuté Týneckého knížky Na pasece, a devět částí nazvaných Dobrodružství na pasece bylo poprvé odvysíláno v listopadu 1998.

Mezi dalšími adaptacemi boduje jakž takž i Pučálkovic Amina alias žirafa vymyšlená kdysi hercem Jindřichem Plachtou a zvečerníčkovaná před prosincem 2004. Večerníčky se však ujaly i Poláčkova Edudanta a Francimora a doplnily ten FANTASY příběh podtitulem Z deníku žáka III. B. Nejprve došlo na sedm dílů (1993-94), a pak ještě na šest (1996)... a nakonec na závěrečných třináct (podzim 2003).

Obdobně byl pro večerníček zpracován Vančurův Kubula a Kuba Kubikula (7 dílů z přelomu let 1986/87) i ruské Neználkovy příhody, sedm jejichž částí nelíčí zdaleka jen slavný let balónem. Poprvé bylo odvysíláno v listopadu 1973 – a rovněž z Ruska připutovala i sedmidílná adaptace Čukovského zpracování anglické Loftingovy knížky Doktor Bolíto (listopad 1975). Podle pro změnu švédské knihy Selmy Lagerlofové vznikla pak sedmidílná adaptace Nils a divoké husy (poprvé dětmi viděna v dubnu 1998) a adaptací celkem známé Hughesovy (USA) pohádky byl i sedmidílný Velrybí domov (listopad 1990). Verzí mnou velmi oblíbené práce Poláka Ludwika Jerzy Kerna Podivuhodný příběh Ferdinanda Nádherného (1963, česky 1968) se zase stal sedmidílný večerníček z ledna 1994 pojmenovaný Nádherný sen Ferdinanda Nádherného.

Tak můžeme pokračovat dlouho. Nezdařilým pokusem ale bohužel zůstává Týrlové nová verze jejího vlastního a už válečného Ferdy Mravence (1977), i když její chyby dnes už blednou ve světle ještě podivuhodnějšího Ferdy Mravence z Německa, kam dnes již zesnulý Ondřej Sekora mladší nic netušíc prodal práva.

Adaptováni byli ovšem i Nezvalovi Anička Skřítek a Slaměný Hubert (7 dílů z prosince 1983) anebo velmi klasická, ne-li přímo hrabalovské (žertuji?) Naumanovy Pohádky o mašinkách (10 dílů z října 1987). I na Nepilovu prózu Já Baryk došlo: roku 1977 vyšla – a tucet večerníčkových dílů je z jara 2002, a jeho Štuclinka a Zachumlánek (10 částí) pochází z dubna 1999, zatímco knížka již z roku 1994. A jeho Makový mužíček? Sedm dílů jsme prvně viděli o prázdninách 1982, ale knížku Nepilovi vydali již roku 1985 - a časopisecká verze, jak si živě pamatuji z Mateřídoušek, dokonce zůstává ještě podstatně starší, až z „onoho“ počátku let sedmdesátých.

Tolik stručně ke knihám a adaptování, ale ptejme se i na kreslené seriály. Došlo vůbec v naší komiksu přesmoc tehdy nepřející zemi i na jejich adaptace? Jistě. A nejvíc na adaptace seriálů ze Čtyřlístku. Příklady? Medvídek Sněhůlek (sedm dílů z listopadu a prosince 1981 a šest ze září až října 1986) ve Čtyřlístku vyšel v sedmi pokračováních už v letech 1974-75. Dobrodružství Péti Světošlápka (7 dílů z podzimu 1979) je také odsud, ale pozor, starší Pohádkový zeměpis Péti Světošlápka součástí večerníčků podobně jako Fanfulínek nikdy nebyl a patřil spíš do ranních Pohádkových dívánek uváděných Štěpánkou Haničincovou.

A třináct dílů Kafkova Hupa a Hopa, těchto opičáků plavících se po moři a kamarádících s kormidelníkem Rybičkou? Jsou z jara až léta 1972 a ve Čtyřlístcích č. 27, 29 a 31 zkráceně vyšli rok poté. A Hrnčířův vynálezce Semtamťuk? Ten zase ve Čtyřlístku vystupoval už v letech 1974-82, ale na sedm televizních pokračování Kamarádů pana Semtamťuka se dostalo teprve v září roku 2001 a odvíjejí se ostatně od jiného, novějšího Semtamťukova nasazení ve Čtyřlístku.

Z téže tiskoviny však přispěchali i Káťa a Škubánek (26 dílů z prosinců 1982 a 1984 a z ledna 1990 i jara 1996) a Kosí bratři (13 částí z listopadu a prosince 1980 a dalších třináct z prosince 1982). Nu, a Ljuba Štíplová sepsala i příběhy Macourka a Cancourka (rovněž existuje i knížečka), zatímco její nejpodstatnější hrdinové tenkrát do Československé televize vůbec nesměli. Tolik tedy ke komiksových adaptacím, nicméně pro večerníček celý čas vznikala i ryze původní, anebo aspoň relativně původní díla.

Třeba seriál Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (leden 1972) a jeho pokračování z přelomu let 1974/75. A existuje, pravda, i méně známé další pokračování Hurvínek vzduchoplavcem, pojmenované podle ústředního ze sedmi dílů odvysílaných poprvé mezi 1. a 7. prosincem 1997. A co ještě víc?

Toronto Tom – kocour z Ameriky obnáší sedm částí (podzim 1999) plus šest dalších z října 2001. Namluvil je Jiří Lábus. A nemáte snad rádi i Svěrákovy Radovanovy radovánky? Ať už ano či ne, pocházejí z března 1989, vyšly víckrát i knižně a byly Svěrákem načteny na zvukový nosič, to vše se však seběhlo až později a poté, co Radovana pro večerníček namluvil Luděk Sobota.

A nač nelze samo sebou zapomenout? Na Jiránkova Boba a Bobka, kteří dosáhli neuvěřitelných 91 dílů, takže by je šlo vysílat jako večerníček večer co večer po čtvrt roku. Kvalita tohoto seriálu se však bohužel později trochu zhoršila. Neplatí to v žádném případě pro prvních třináct částí (1979) a o osmi sériích Boba a Bobka si kdyžtak podrobněji počtěte ve Wikipedii.

Ony zajímavé králíky propojuje, jak si asi taky uvědomíte, cosi se starším Šalamounovým a Čechurovým Maxipsem Fíkem, a jest to ovšem hlas Josefa Dvořáka. Fík se z baskervillských mlh poprvé vynořil v květnu 1976.

I druhý velký mistr fórů proslavený tenkrát po boku Jiránkově, totiž Vladimír Renčín, to ovšem s večerníčky zkusil, takže vznikl cyklus O zvířátkách pana Krbce (13 dílů z přelomu let 1980/81), ale Mistr na úmornou práci nevzpomíná úplně nejradši.

Snad nejvíc trvalek večerníčku vzešlo ovšem z kraťasů určených původně pro biograf.

Tak třeba Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka je onoho původu, anebo i světoznámý seriál O krtovi (37 dílů se jako večerníčky objevovalo od jara 1975 až do prosince 1998). Taky Pojarův „medvědí“ seriál Pojďte, pane, budeme si hrát známý podle prvního dílu jako Potkali se u Kolína – a filmového původu je i kreslená série Dorotka (10 dílů 1977-84) s památnou účastí Karla Gotta. A odkud než z kin se přiloudali Pat a Mat (23. 11. 1982) a jejich „A je to!“? Konečně pak připomeňme slavný Macourkův a Bornův seriál Mach a Šebestová (13 dílů z let 1982-86 a dalších třináct z prosince 1999), biografového původu je však i magická Trnkova (a opět Pojarova) Zahrada, což je současně i další adaptace knihy.

Vraťme se nicméně ještě na chvíli do let šedesátých, kdy nebyla Jorika vůbec na světě. Jak se začínalo?

Zprvu šly večerníčky jen třikrát týdně: v úterý, ve čtvrtek a v neděli, a dávali pokaždé tři seriály paralelně: každý měl rezervován vlastní den, a tak třeba zmíněného už Rumcajse, čteného zpočátku nezapomenutelně Karlem Hogerem, jsem se dočkal jen v neděli. Prvních jeho třináct dílů je z roku 1967 a do roku 1984 vzniklo celkem 78 Rumcajsů anebo Cipísků, jenom těch prvních třináct dílů mělo však šanci poklidně běžet celý čtvrtrok! Od 5. 11. 1967 do 11. 2. 1968.

Skvělý český spisovatel Václav Čtvrtek, když už jsme u něj, ve sférách večerníčku vůbec září jak Bruce Willis jinde - a myslím, že dodnes. Ano, je jejich král. Hle:

1. O vodníku Česílkovi (13 dílů z dubna-června 1968).
2. Cesty formana Šejtročka (sedm částí z přelomu let 1993/94).
3. O makové panence Jorice a motýlu Emanuelovi (přelom roků 1972/73).
4. O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (sedm dílů z konce roku 1978 a šest dalších dílů z května 1980).
5. Malá čarodějnice (14 dílů z listopadu 1984).
6. O vepříku a kůzleti (poprvé odvysíláno v prosinci 1970 a zde šlo původně o seriál rozhlasový).

Ale ještě zpátky k těm začátkům. Dní zasvěcených malým dětem přibývalo a plonkové byly náhle už jen soboty a pondělky (což dobře pamatuji, ale to je jedno), a pak už jen ty pondělky. No, a přesně roku 1970 byla večerníčkem konečně zaplácnuta i všechna osamělá pondělí.

A od té chvíle chvil? Vážení, to již neprošel den, ani den bez večerníčku, tedy s výjimkou nějaké té zbytečné televizní stávky anebo dnů pokažených politickými projevy. A kupř. při vstupu naší země do jakési EU (co to je?) uzmul frackům večerníčka sám Václav Klaus. Což je všechno jistě velmi nehezké, ale stejně vám řeknu, že těmi vůbec největšími legendami, ke kterým už spěji jako vítr, zůstávají i tak večerníčky jen se mihnuvší.

Konkrétně?

Hotovou legendou zdá se pro mě být někdejší mistrovsky namíchaný seriál Pes Filipes a spol., kde se s titulním hrdinou střídaly myšky Pišta a Fišta, ale i slavný Méďa Béďa. Poprvé byla tato řada es tažených z amerického rukávu odvysílána 26. ledna až 5. října 1969, přičemž jeden další díl byl k celku ještě farně přifařen 13. 8. 1970. A zvláštnost této chutné míchanice?

Hrdinové byli na obrazovku vypouštěni i tady střídavě, a to každý po třech dnech. Kdyby ovšem ne, pamatovali bychom my, znalci a nostalgici, následující série:

1. Filipes šerifem, Filipes policistou na dálnici, Filipes a zloděj dobytka, Filipes honí lupiče, Filipes a havrani, Filipes pronásleduje gorilu, Filipes se učí kokrhat, Pes Filipes na lovu lvů, Filipes požárníkem.
2. Pišta, Fišta a Strašidla, Pišta, Fišta a myšozmar kocoura Fousa, Pišta, Fišta a pes Bojsa, Pišta a Fišta se učí létat, Jak Pišta a Fišta vyzráli na myšolap, Pišta a Fišta a návštěva z kosmu, Pišta a Fišta a pirát Kruťas, Pišta a Fišta se učí judo, Pišta a Fišta zachraňují Fouse, Pišta, Fišta a Fous mladší.
3. Méďa Béďa si hraje na Indiány, Méďa Béďa leteckým instruktorem, Méďa Béďa a zlý vlk, Jak se Méďa Béďa proslavil, Méďa Béďa a lovec medvědů, Méďa Béďa na útěku, Méďa Béďa a honicí pes, Méďa Béďa se ukládá k zimnímu spánku.

Děkuji za pozornost - a o zbytku večerníčků a Jorice zas někdy příště!

Dokončení zde.

Minule jsem popsal několik vlastních vzpomínek na fantastické i méně fantastické večerníčky, což pišme s malým V. Dnes už jen pár reflexí (plus nějaká ta fakta) závěrem.

Začnu tam, kde jsem skončil, totiž Méďou Béďou, ale dočkal jsem se věru rozčarování, když jsem na domnělou reprízu tohoto slavného kresleného filmu zašel pár let po sametovém převratu, přesněji v dubnu nebo květnu 1993. Fíha, nešlo o celovečerák, nýbrž o třináct filmů uváděných naráz, ale krátkých. A bohužel nebyly totožné ani s mým zamilovaným večerníčkem. Právě od té doby chřadnu.

Razantní vyléčení naopak zajistilo v popřevratových časech každému snílkovi odvysílání šestadvaceti Tomů s Jerrym, přičemž prvá třináctka zabojovala o zájem již 24. listopadu až 6. prosince 1989, a druhá v listopadu 1994.

A další animované legendy uváděné chlapcem pod novinovou čapkou? Stali se jimi už dávno předtím Bolek a Lolek alias chlapíci z Polska, v Polsku dodnes zbožštění. Do československé televize se jaksi odedávna vraceli, a to až inflačně, a poprvé se představili prostřednictvím třináctidílné série Bolek a Lolek na prázdninách (říjen 1975).

Následovalo tucet dalších dílů pod společným titulem Bolek a Lolek vyjíždějí do světa (leden 1976), kde nás kluci odsud ze socialistické rezervace vtáhli až do dálné Kanady, do Austrálie, Polynésie, vražedné poušti Gobi, do Bengálska, Arábie, Argentiny, na Kilimandžáro a do olympijského tenkrát Mexika. A pak přišly ještě Pohádky Bolka a Lolka neboli tucet filmů z jara 1977, i když ten „rudější“ díl zvaný Červená Karkulka byl, netuším proč, poprvé odvysílán teprve v srpnu 1985. A které další báchorky polští kluci ozvláštnili? Tady je seznam: Ošklivé káčátko, Zlatá rybka, Popelka, Perníková chaloupka, Sněhová královna, Palečeka Aladin.

Tolik k invazi z Polska, pro nekonečný seriál večerníčků byl ovšem využit i sovětský a ryze filmový seriál Jen počkej! Jak? Prvních pět dílů se vynořilo roku 1974 (to mi bylo deset) a během více než desíti dalších let došlo i na zbytek první třináctky, kterou jsme navíc znali z kin v podobě předfilmů uváděných před kdečím. A další večerníčky?

Maně vzpomínám i taliánské skuhrající kuře Kalimero, ale víc na vysoce poutavou adaptaci Leemingovy knihy Brundibár, král čmeláků. Oč šlo? Inu, o nikdy víc nereprízovaný švýcarský seriál šlapající jako hodinky a uvedený v našich končinách pod banálním názvem Honzíkova dobrodružství.

Nádhera! Úvodní z tří třináctidílných sérií (listopad-prosinec 1974) vylíčila - i před mýma rozšířenýma očima - příhody na miniaturního „Gullivera“ zmenšeného chlapce během jeho návštěvy u včel i při jejich střetnutí s děsuplnými vosami.

Druhá řada (srpen-září 1975) staví téhož hrdinu mezi mravence. A ta finální třináctka (listopad 1975)? Dojde ke střetnutí s víc než strašlivou Tsetsebabou – a dodnes okouzleně musím konstatovat, že na mě málokterý večerníček udělal kdy hlubší dojem. A nejen na mě, protože i pozdější slavně slovutný nápad adaptovat Včelku Máju vyšel bez sebemenší pochyby právě zpod vlivu tohoto báječného švýcarského seriálu, a o tom žádná. Jak rád bych ho ještě někdy znovu viděl, i když stejný pocit se nedostaví (a Joriku by to nejspíš nebavilo), ale stejně!

Po čem (kromě Joriky) však v srdci registruji ještě hlubší stesk? Hned řeknu. A máme na modré planetě ne jednoho, ale hned dva Saturniny. Jirotkova - a za druhé seriál o kačerovi. A tedy ten natočený s pravými zvířaty jako herci, páni. A pro někdejší mrňata zavlálo jím z obrazovek věru cosi epesního, vím to, seděl jsem mezi nimi.

Seriál vznikl ve Francii už dlouho před U NÁS obdobně ukuchtěnou adaptací Dášeňky Karla Čapka (sedm dílů koncem roku 1979) a jistěže byl vytvořen i před chaloupkovskou inflací vlčat, medvědů a vyder, proti které naprosto nic, avšak to tenkrát ve Francii to všechno patrně vymyslili.

A zněla už i písnička. Nezapomenutelná. Česká verze textu začíná slovy:

Hej, hop, už to letí,
páni, dámy, děti,
už to začíná... Saturnin vás vítá
a s ním Rezka hbitá,
kdo chce, ať se přidá k nám.

Na všestranném YouTube ji najdete a pár nadabovaných dílů Saturninových dobrodružství taky. A Rezku. A je pořád milá. Ne sice tak moc jako Jorika, nicméně fretka mého dětství fungovala jako kvalitní záporačka v i jinak vymazleném, ba geniálním „megaseriálu“ té doby, jemuž by jistě i František Fuka udělil 100% (a až se k němu dostane, udělí).

A ztepilý Saturnin? V písničce nám horlivě sliboval: Já vás všechny pobavím! A že hned budem dobří známí a vzhůru, volá Saturnin, ještě víc mě ale nadchla druhá řada, kam náleží třeba i danikenovské pokračování, v němž chrabrý Saturnin vprostřed egyptské pyramidy a labyrintu jako nic odhalí mimozemskou kačeří loď. Bohužel, šance na českou televizní reprízu majstrštyku z Paříže opakovaně uvízla na mělčinách beznaděje po zániku jakési výrobní společnosti, ale já i redaktor Jan Pechanec přesto i dál věříme, že se kura dočkáme i za 3D podmínek, a nikoli jen u nedělního oběda.

První díl Saturnin hasičem jsme jako děti (to už jenom já, nikoli dodnes nezralý Honza) spatřili již 19. 10. 1971 a následovaly části Saturnin a generál Zima, Saturnin a strašidelný hrad, Saturnin listonošem, Saturnin a strýček Mráz, Saturnin ornitologem, Saturninův dálkový let, Saturnin dědí, Saturnin lékárníkem, Saturnin a jeho bratranec, Saturnin a zvony aSaturnin na venkově (4. 11. 1971). S odstupem tří let došlo pak ještě na díly Saturnin náměsíčníkem (13. 2. 1974),Saturnin a kouzelník Lermin (14. 2.),Saturnin a krásná Majda (15. 2.),Saturnin a zámek ve Skotsku (17. 2.), vycházející ze třetího dílu Fantomase,a Saturnin a Zlatá hora (18. 2.), plus ještě jeden, který se nám prozatím nedaří identifikovat (poraďte). A tolik tedy ke snům určitého typu, ale obdobnou vzpomínkou zůstávají, myslím, i suše vtipkující vynálezce Viktor doplněný věrným fámulem Horácem.

A co ti byli zač? Je těžké po tolika letech vzpomínat, ale Horác býval především od Viktora občas bit, přičemž profesor(?) Viktor před výpraskem pokaždé diskrétně i pokrytecky stáhl roletu upevněnou tvůrci přiznaně přímo mezi hrdiny a nás, dětské diváky. Od kterého státu Unie však tenkrát socialistické Československo třiadvacetidílné mistrovské dílo koupilo, netuším. A jen dík večerníčkovským stránkám na síti ostatně lze zpětně dohledat, kolik bylo třeba i vám roků, měsíců a dní, když jste viděli to či ono pokračování. To první mělo u nás premiéru (a bohužel i derniéru) v podvečer 22. 1. 1975 a jmenovalo se Vejce. To poslední, Vzduchový polštář, dávali 31. 10. 1976. Seriál ovšem nebyl odvysílán naráz, ale s pauzou. Poslední čtyři díly uvedli s odstupem. A jak se jmenují jednotlivá pokračování skvostu?

Snímek ze safari, Velryba, Sen, Neviditelná zeď, Lev, Kachna, Strašidlo, Pero, Létající dům, Hudba, Robot, Pták nelétavý, Kouzelník, Jak uspořit, Tuleň, Mrak, Raketa, Letadlo, Zmizík aPalačinky. Všechny jsem bohužel neviděl, byl jsem s rodiči, tuším, na lyžích v Krkonoších, což tenkrát televizi vyloučilo z denního programu.

Na rozdíl od Viktora a Horáce se reprízy či repríz DOČKAL seriál Rodina Nessů, 13 dílů, 1.-7. dubna 1987, 4.-7. února 1988 + díl Bludiště 21. 9. 1994), což je i poslední večerníček mého života, který mě opravdu upoutal, a to nejvíc dílem komplet tvořeným jen a jen prodlouženou písňovou znělkou (v českém překladu). Skoro souběžně s britskými Nessovými jsme ale ve zdejší kotlině dobře „vytěžili“ i ohyzdného sněžného muže yettiho, jímž se stal Čechurův Hugo z hor (8 dílů z dubna 1988). Nu, a pan „Maxipes Fík" Rudolf Čechura pak i pokračoval jako tvůrce dalších seriálů Medvěd Nula Devět (7 dílů odvysílaných 1.-7. 9. 1989) anebo Robot mezi námi (7 dílů ze srpna-září 1991), ale neignorujme ani další zahraniční trháky, mezi nimiž rozhodně nelze nevzpomenout na francouzské duo Tip a Tap, které se do dětských osrdí poprvé lačně zahryzlo už v dubnu 1979 (13 dílů).

A v září téhož roku: Naší televizí proletěla i velezajímavá polská série Únos Baltazara Houbičky (13 částí, červen až červenec), dost výjimečný to případ, neboť jsme se pro jednou nedívali na epizody, nýbrž toliko jedinou, byť na kousky porcovanou „story". Bohužel, tehdy už jsem studoval na gymnáziu, bylo mi patnáct a na „něco tak dětského“ jsem se na rozdíl od mladší sestry najednou nedíval.

Minulý režim se, pravda, trochu podepsal i na mnou zde probíraných večerníčcích. Ne hrozně jako Macbeth, za pár slov to však stojí. A podepsal se jednak občasnou antidějovostí, jednak na samotných tvůrcích, takže např. Božena Šimková musela (minule tady už zmíněnou) Krkonošskou pohádku prezentovat pod propůjčeným jménem.

Tato slavná sága z Krakonošových hor se poprvé vysílala od 30. 4. do 7. 5. 1974, kdy došlo na prvních sedm dílů. 5. až 10. 2. 1978 jsme viděli dalších šest a 27. 2. 1981 přibyla epizoda. 27. 1.-1. 2. 1986 pak ještě šest částí. Ale pokračujme i do světa dalších pohádek. Cyklem Kašpárek, Honza a drak (sedm dílů 21.-28. 5. 1975) otřásla bohužel emigrace Jana Třísky, jako vůbec mnohým, i vč. starší Popelky a komedie Na samotě u lesa. „Kašpárka“ po jeho emigraci namluvil oproti původnímu plánu Luděk Munzar.

A Putování za švestkovou vůní (13 dílů z přelomu let 1998/99)? Tady se jedná o seriál se skřítkem Pitrýskem a předloha je, jak asi víte, z pera dalšího emigranta Ludvíka Aškenazyho, takže cyklus mohl vzniknout až roku 1998, což je smutnější o to, že právě kolem roku 1980 (kdy pan Aškenazy ještě žil) byly prý Československé televizi náměty se šotky a skřítky nabízeny „jako na běžícím pásu“. A co víc?

Už jen dodám, že mnohé nejstarší večerníčky asi už nikdy nikdo nevykutá. A netuším třebas naprosto, to přiznávám, o čem mohl být třináctidílný Pardoubek a Žambourek z dubna-června 1971, zato však disponuji aspoň matnou vzpomínkou na Pohádky z papíru od výtečného výtvarníka Miloše Nolla (sedm dílů z jara 1971). Tady je však realitou i to, že jsem znal tyto Nollovy dokreslovačky i z měsíčníku Mateřídouška.

A Dobrodružství veverky Zrzečky (sedm dílů z října až prosince 1969)? Zhlédl jsem aspoň při repríze a musím říct, že mě velmi zaujalo. S nostalgií ale vzpomínám i na Pilařův večerníček Kluci, pozor (sedm dílů z ledna 1974 a dalších pět ze srpna 1976), který existuje i v knižní podobě. A další mé znalostní mezery?

Jsou. A podstatné. Např. jsem nikdy nevstřebal ani veleznámé Příběhy včelích medvídků (13 dílů z přelomu roků 1984/85) a vůbec už ne jejich sedmidílné pokračování z prosince 1994, ale co hůř, neumím zpaměti ani pověstný seriál Jája a Pája (sedm dílů z ledna 1987 a šest dalších z přelomu let 87/88 plus sedm dalších ze října a listopadu 1995 plus ještě pět roku 1998). To vše už mě totiž zastihlo v nepravém věku a buď jsem si zrovna četl na vojně, anebo prostě lítal v myšlenkách... úplně někde jinde... I když Joriku ještě neznaje. Jako na zpola loutkovou a zpola hranou záležitost si však přesně a živě vzpomínám na dávné zpracování Pinocchiových dobrodružství (z ledna 1973), kde se vyskytovali i živí herci, přičemž to místy byl i horor. Předlohu ale nemám rád, přijde mi pro děti moc smutná. A ta léta tenkrát?

Byla stejně zvláštní. Hned po večerníčku jsem musel jít (tedy začátkem roků sedmdesátých) na kutě, povětšinou, ale jest fakt, že jsem nešel vždy hned a chtíval ještě pozorovat tzv. očičko, jak jsem říkal tehdejší znělce večerních zpráv. Byl to „dodatek večerníčku“. Nu, a který večerníček mám nejradši?

Rumcajse. Hned po něm mi však i dnes vládnou příběhy O klukovy z plakátu (sedm dílů z 8. 1. až 19. 2. 1970 + dalších šest z prosince 1975 plus třináct z června 1983). Příjemně mě z nich děsíval zlověstný Pán s vysavačem - a viz díly 2, 4 i 6. Obzvlášť čtvrtá část nazvaná Ztratila se písmenka a odehrávající se v dunivých útrobách vysavače, mě i nyní (a na DVD) fascinuje a jak jen zářím, že lotra s vysavačem (a s ulízanou pěšinkou) nakonec přelepili!!!

Ale není to tečka. Miluji totiž dál i Beránka a ovečku, jak jsem jim říkal, a pokaždé, když odvysílali další díl, jsem z postele vyprávíval o dva roky mladší sestře Evě o vysoce podobné "Ovečce ovečíčce".

Tím naprostým číslem jedna mi ale asi až za hrob zůstanou Štaflík a Špagetka.

Vám snad ne? To bych se divil.

Ale míním jen prvních třináct dílů - ze 14. 11. - 1. 12. 1971. A jsou i super návodem, jak si postavit útulný domek, když vám předtím parní válec rozmáčkne psí boudu.

Podle Štaflíka a Špagetky jsem tenkrát dokonce uhranut nakreslil celou komiksovou knížečku - a ještě ji mám, i když mi ji sestra zmuchlala a zahodila, ale máma ji vyndala z koše a vyžehlila. Místo padoušské vrány u mě ovšem funguje stejně padoušský krokodýl, což měla být tvůrčí inovace, a příběhy jsou fantasknější a krvavější. A ti dva psi?

Odhalil bych jim sochu.

Ale druhá třináctka dobrodružství Štaflíka a Špagetky (je to on anebo ona?) z listopadu a prosince 1992 mě už nebere (ač je barevná). A přeju veselé Vánoce a dobrou noc, strýčku Fido! Dobrou noc, děti!

KONEC

Jako většina bláznů, tedy lidí mám vztah k dětství. A to hlavně k vlastnímu.

Pamatuju si z oné zakletě bájné éry řetězce událostí a idealizované příhody i klukovské výpravy. Bájnou érou nazýval ten čas i Robert Louis Stevenson a ptejme se: Budou si ji jednou idealizovat dnešní děti?

Určitě! Klause, exekuce, Unii, Angelu... Inu, a charakter těch vzpomínek na „nultá léta“ jedenadvacátého století nutně bude jiný, než charakter těch mých dnešních vzpomínek na závěr roků šedesátých, kdy ještě neexistovaly videokazety, natož internet, a kdy mě rodiče brali v našem městečku do biografu na rohu náměstí, abych se velmi podivil, když byl film náhodou barevný.

A ty záběry už neuvidím,říkával jsem si. Anebo: Ještě tak jednou v životě, ale jen pokud je odchytím v televizi.

Ta byla zatím jen bedničkou s vypoukle černobílou obrazovkou, přes kterou se v kuchyni přehazovával kostičkovaný pléd, když byla vypnutá. A knihy?

S těmi to bylo lepší. Nějaké jsem odmalička vlastnil. Další mi rodiče půjčovali a těšíval jsem se, že si je tedy půjčím po čase i znovu. A mnohé pak v mém životě docela určitě zabíraly obdobné místo, jaké mají v životě soudobých dětí počítačové hry.

Co víc? Skoro nic. Když jsme malí, ještě se nezajímáme o autory a někdy ani o názvy knih. A jen nasloucháme, co předčítají, a přece či právě proto čtenářský zážitek utkví. Hluboko. Ale je vám najednou skoro padesát a uvědomíte si: Ta vzpomínka bývala košatější. Nějak.

Kde zůstalo očesané? A neměl bych výjevy radši zaznamenat? Nebo je pozdě. A něco tedy napíšete, ale leknete se, protože zapsat vzpomínku vždy představuje nebezpečí zvláštního typu. Sotva to totiž uděláte, vzpomínka zmizí a už neexistuje a nevlastníte již tu pravou a jej její zhuštění na papíře.

Prvně čtené knížky samo sebou utkví nejsilněji, ale jejich autory jsem opravdu neznal - a ani ne tituly, i začal jsem „k stáru“ pátrat. Jako Sherlock. Kde?

V antikvariátech i jiných knihovnách. V bibliografiích, ve slovnících. No, a většinou se mi povedlo každou z lásek dětství identifikovat a co příklady uvedu vědeckofantastický knižní sen Olda a tři Marťánkové ilustrovaný Milošem Nesvadbou a geniální dílo disidenta Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969).

Po celá léta jsem si ve vzpomínce uchovával úžasný začátek tohoto Klimentova Dobrodružství, kdy jsou hračky zapomenuty doma, ale vzpamatují se a utvoří si z papírové krabice od bot a větrníku letadlo. Frr pak kamny a rourou a komínem. Vydají se nad Prahu a přes Žižkov za svým pánem - a na dovolenou jeho rodičů, až se i shledají. A ta bájná, Klimentem mi co nektar poskytnutá sugesce ve mně zůstává, ale nejen ta.

Dočasně jsem ovšem taky v dětství uvěřil, že by krabice od bot vážně mohla vzletět a píchnu-li do centra jejího dna žlutý větrník, získám bojový vrtulník. I zabavil jsem někdy roku 1970 vhodnou krabici, narýsoval na dno inkoustovkou a podle dřevěného pravítka kříž... a pojal plán: Do bodu, kde se protínají čáry, zapustím co nejdřív dřevěnou tyč od umělohmotného větrníku, tedy až mi ho máma koupí. Nu, a kartónovou krabici jsem ukryl pod svůj milý gauč jako poklad kapitána Robura Kida Dobyvatele.

Kolik dní čekala? Nevím. V dětství vám všechno připadá jako měsíce, ale šlo jistě jen o týdny nebo dokonce dny. A pak...

Teprve mi to „docvaklo“. Ne, tento vynález nevzletí. Nejsem Robur. Ani Kliment. A tak jsem krabici zase vytáhl zpod červeného gauče, jednomu jehož polštáři jsem tenkrát říkal válenda, druhému skákanda a třetímu „cochceš“. A smutné jsem ji roztrhal - a spálil v kamnech. I s kouskem dětství, tam v tom sklepě u uhlí, a teprve daleko později jsem vypátral identitu pro mě tak zvláštní knížky a o dost let později ji i sehnal a koupil v některém pražském antikvariátu. Asi dvacet let byla, pravda, stažena z veřejných knihoven.

Stejně jako na větrník, unášející medvídka Bumbáska a další hračky, vzpomínával ovšem třeba i na mnohé ještě nečíslované Čtyřlístky anebo fantaskní Macourkovy Pohádky – ještěs původními ilustracemi pana Sivka, jak teď znovu vyšly (v mezičase úřadoval Born). I tyto vzpomínky ale byly postupně a do značné míry rozptýleny, a to pokaždé v okamžiku, kdy jsem se prodral k meritu věcí.

A jeden další takový příběh mi kdysi představil i osud kluka, co získá kouzelnou krabičku sirek. Sotva kteroukoli zlomí, splní se mu přání. A znovu. Třeba i zlovolné (chci Joriku).

A co horšího? Na světě existuje ještě jeden kluk, „hoch s modrýma očima“, a je milionář. Jak to? Vyčaroval si jednou z dotyčných zápalek hned milión stejných magických škatulek. A pak?

I já to nějakou dobu v Plzenci zkoušel, ale přání se neplnila, a tak jsem o podobných splněních začal aspoň fantazírovat před kamarády, kteří tu knížku neznali. A dlouho jsem netušil, co byla zač a co mi vlastně babička četla, než jsem odhalil, že jde o román Šel po městě kouzelník a že jej roku 1970, kdy jsem ho náhodou poznal, dokonce zfilmovali. Pod názvem Záhada železných dveří (http://www.csfd.cz/film/260037-zahada-zeleznych-dveri/). Škoda, že jsem dotyčný muzikál neviděl taky už v dětství, ale pochybuji, že by to vzpomínky na knížku překonalo. Ty jsou totiž nejlepší. A zda mě dílo Jurije Tomina zklamalo, když jsem ho po letech četl dospělý?

Ne. A doteď na tyto bestsellery snů nedám dopustit. A pátrám - a postupně jsem identifikoval i další rané čtenářské zážitky. Třeba Tuneláckou pohádku od Ladislava Dvorského (1968).

Ale bohužel míváme jen jeden život, že ano, a starosti, a tak i dál zůstává několik knih, které prostě nezvládám vypátrat. A získat. Tak třeba příběh Viktora Woroszylskiho Kde jsi, Cyrile?, ve kterémse autor potutelně a neustále vrací k pasažérovi letadla, který jen mlčí a „myslí si své“. Ale mám i příběhy, kterým dodnes neumím přijít na jméno, a pokud se někomu z vás povede některý identifikovat, dostane ruku Joriky a půl knihovny.

O které příběhy se jedná?

1.      Kniha o Krakonošovi. O moc let předběhla Krkonošské pohádky a slyším, co namítáte: Podobných musí existovat! To jistě, ale poznávacím znamením téhle jsou černobílé kresby, které uváděly záhlaví kapitol – jednotlivých pověstí, a provždy na mě obzvlášť zapůsobila kresba obří hlavy Rýbrcoulovy mezi dvěma vrcholky, a jak na mě vykoukla. To, že se pán Krkonoš zvládá až takhle zvětšovat, mě tenkrát poprvé fascinovalo.

2.      Kniha, jíž „pracovně“ říkám O houskové hoře. Barevné obrázky mi ve vzpomínce připomínají Trnku, ale jeho bibliografii jsem procházel marně, a na jednom leze hlavní hrdina-kluk po kolenou skrz zelené houští, a pak celým rostlinným tunelem. Tedy leda bych nevzpomínal na obrázek, ale na vlastní představu při čtení. A vidím i onu horu. Z housek. A příběh? Inu, kluk vyhodil svačinu a zdálo se mu pak v noci, že našel cestu tím křovím do zvláštní země všech vyhozených svačin a snad i ztracených věcí. A tomuto světu za houštinou dominovala hora, i když bez Krakonoše, zato z housek, A tolik už poválečných dětí si nevážilo potravin a vyhazovalo je a nedojídalo, ale jen jediný hrdina teď a tady musel vyšplhat nahoru. Zřítil se... a kalhoty mu roztrhl právě suk z jeho vlastní a už ztvrdlé housky.

3.      A třetí titul-objekt pátrání? Je to černobíle obrázková knížka, podobající se komiksu a líčící příhody kluka na opuštěném ostrově. I když... Ano, pointou je, že hrdina vystoupí na kopec a odhalí, že žil celý čas na poloostrově. Šlo o veršovanou knížku - a v tomhle třetím případě jsem si takřka jist, že se jmenuje Robinson Véna Kuk (1948) a pochází od Vladimíra Thiela, kreslena panem Rolečkem.

Mladšího kamaráda Edvarda Valenty a manžela herečky Valentiny Thielové jsem přitom osobně znal a navštěvoval na Vinohradech, a přece jsem si ho tehdy s tímto titulem nespojil - a nezeptal se. A zda je to zvláštní, že jsem na žádnou z těchto publikací od dětství nenarazil? Těžko říct. Pro člověka prolézajícího antikvariáty, to jistě zvláštní bude, a já je prolézal taky. A i ty tunely v křoví. Ale v tom i onom čase jsem s obojím přestal.

Co chci dodat? Kdo umí některou z těch knížek identifikovat, anebo má vlastní a zajímavější vzpomínku, ať napíše.

Fantasy o zemích Tam a Jinde

Hrdiny fantasy pohádky Dagmar Lhotové (nar. 1929) O zemi Tam a Jinde jsou mj. chlapec, sudičky Faustýna + Matylda (Týna a Tylda), princ Janeček a kuchtička Klárka, přičemž poslední dva se vezmou dlouho před finále, takže vztah sledujeme i po svatbě. Nejen tím se ale tato kniha liší od mnohých jiných, Lhotová totiž nezná klišé.

Z postav zaujme i slovutná Alžběta Mocná Hřímalová, vládnoucí titulní zemi Tam, a Černokníže Humbuk, který sice disponuje kreditem ústředního padoucha, ale je nedůsledný, pošetilý, roztěkaný, opakovaně podrážený svými vlastními agenty, pronásledovaný smůlou, ničený zklamáním a často selhávající: věru zvláštní postava. To král Přičinlivý a jeho královna (z říše Krásný Květ), která si říká zvaná Pečlivá, jsou oproti němu v pohodě. Co je však základní esencí svazku?

Sny - a svět imaginace. Hranici zemí tvoří díky tomu keře růží a prostor mezi zahrazují Vrátka s velkým V vysoko v horách, jaká nevymyslel ani klasik Henry Rider Haggard. Ale i kopec pod domkem se zde stává další entit, co navzájem konverzují, a Ruka s velkým R je vlastně paží obra Dutohlávka a coby užovka bez konce se plazí a plazí, na výzvědy.

Odkud? Možná až z Alenky, aby si brumlala: „Můj obří palec přispěchal ukazováčku na pomoc. Společnou silou teď zdvihají železný poklop a...“

Vedle jazykové vybroušenosti nelze u Lhotové neocenit nepředvídatelnost děje a schopnost vrstvit události stylem, který vyvolává závratný pocit jakéhosi časoprostorového vzmachu. Ano, registrujeme i silně komiksový syžet, ale naprosto nevadí, to spíše naopak, a rohy rád vystrčí třeba za bojového nasazení tzv. travních saní. Právě zde jsem vzpomněl i na Skálova Vlase a Bradu a taky Svěrákova Kukyho. Sice netuším, kde hrdiny kreslil František Skála junior, je mi ale jasné, že Dagmar Lhotové vyrašilo tohle všechno rovnou ze zápraží nějaké její sluncem prozářené chalupy.

Výsledek? Tolkien podávající si ruku s kultovní Bukukururunou Zdeňka Karla Slabého, tedy další dětskou fantasy (Slabý je, mimochodem, manželem Dagmar Lhotové) i legendární Gormenghast, kdyby se prolnul s Narnií. Brašnička, plnící tu přání, je pak artefaktem hodným Pratchetta, a pokud zůstanu u nás, neunikne mi ani spojitost s knihou Olgy Hejné Bubáci z Pampelic, také tady už totiž objevíme polovědomou inspiraci u Tolkiena.

Co víc? Při čtení se ocitnete na vlnách dětské obrazotvornosti a podobně jako právě Hejná zvládla i Lhotová tkát lyricko-fantazijní obrazy a nikdy jim neupřela důslednou vnitřní logiku. Jistě: obyvatelé „Květu“ se na Humbukův rozkaz musí přestěhovat na hlavu obří medúzy v Černočerném moři, kde jsou nuceni bez přestání křepčit, ani to však nepropadne svévoli. Přesto umí autorka uvažovat jako dítě, disponuje snad i diplomem z nonsensu, a pokud kdysi literární kritik Vladimír Nezkusil vytkl Hejné, že se stává fantazijní složka sama sobě účelem, aby snědla složky ostatní, tady by to neřekl. Už dopředu totiž máme „ošetřeny“ magické vstupy. Ano, i Lhotová občas vytvoří oslí můstek, ale není to představová volnost bez břehů, asi jako ani žánr fantasy jistě neumožňuje absolutní svobodu, je-li tedy konstruován s umem.

Tam a Jinde tedy děti nezahltí. Fabule se přesto skoro rovná odvaze. Děj není roztříštěný. Orientujeme se a i bez kouzelnické hůlky projdeme říšemi kouzel. Ani kompas nepotřebujeme a pod autorčinou taktovkou to napořád sdělně klape, právě jako pod kouzelnou hůlkou. Ne, ani zdaleka se nejedná o další úkrojek z dortu psa a kočičky.

Co dodat? Neprávem se připomínává, že v knížkách mohou existovat buď jen čistě košatá vyprávění dobrodružného typu, anebo naopak stavbičky plné psychologické drobnokresby. Nic naráz. Prolne-li se prý to i to, začne celek drhnout a urodí se monstrozita.

Možná někdy ano, říkám, ale Dagmar Lhotová je důkazem opaku. V klidu se zabývá akcí a souběžně i probarvováním vnitřně uvěřitelných emocí, jakou je třeba závist. Co ještě by identifikoval Sherlock Holmes?

I rysy infantilně špionážního příběhu, přičemž mezi agenty najdeme i myš. Co se pak detektivní linie týká, pátrání trochu připomíná i Slabého Detektiva Hostivíta. Také tady totiž vyvstávají přehršle otazníků po určitých pauzách, asi jako když vznikala jeho kniha ve spolupráci se čtenáři časopisu Mateřídouška.

Další ozvláštnění? Hrdinové sledují jisté úseky dobrodružství v kouzelném domácím kině. Nejen v tom smyslu je taky Tam a Jinde relevantním podkladem pro potenciální televizní sérii s charakterem Macourkovy Arabely. Magie tu přitom není s pohrdáním snižována, okouzluje a ryze dětský pohled na svět nás postupně cele pohltí. Ano, vlastně čteme „jen“ jakési tatínkovo vyprávění, zvíme, ale jde o víc, to také cítíme. Jako by se všechno místo z oříšku vylouplo i z jeho vzpomínek. Z jeho nostalgie po vlastní dětství. A to vše je navíc zhutněno jako v lisu a vyvolá se magicky éra, již dítě prožilo v zahradách a za bezpočtu dní plných her. Bájná to atmosféra.

Zvlášť obratně se přitom pracuje s motivy zastaveného času a i on je aluzí na pocity vytažené až z toho dětství, kdy jsme ještě vlastnili skříňku s kamínky Kouzlínky, které vykopávají trpaslíci (jak se zde dočítáme), a kdy se ještě zahrada nezdála být Afrikou jen Stevensonovi a hodiny se táhly jako staletí.

Dagmar Lhotová ne náhodou končí větou o zahradě za domem, která je i jedním z nejpodstatnějších klíčů k této knize. „Krásou se zahrada vyrovná všem královským pozemkům,“ dočítáme se a v lehkosti by Tam a Jinde sice mohlo na někoho zapůsobit jako příběh, který vznikl přes noc a snadno, ale není lehké skloubit podobnou knihu, asi jako není lehké sestrojit pendlovky. A večer?

Večer co večer můžete jako ten tatínek vyprávět dětem a mít pocit, že to i Dagmar Lhotová před spaním dělala, ale zkuste v tom samém duchu psát! Pohoříte. Jen málokterému autorovi se podobný dojem podaří navodit a taky tady jste našli knížku, která minimálně v krajině vlastního žánru zaujme kdekoli na světě.

Původní, rozšířená verze textu vyšla v týdeníku „Literární noviny“.

O zemi Tam a Jinde
Dagmar Lhotová
Vydal: Volvox Globator
Rok vydání: 2012
Počet stran: 72 str.
vázané
ilustrováno
Cena: doporučená cena 349 Kč

Praha, 22. ledna 2013 – V pondělí 21. ledna proběhlo v budově Ústavního soudu v Brně slavnostní vyhlášení a předání ocenění vítězům dětské literární soutěže na téma „spící spravedlnost“. Autoři vítězných prací obdrželi diplom z rukou předsedy ÚS, JUDr. Pavla Rychetského, který převzal nad soutěží záštitu. Tento unikátní projekt, který vyhlásilo Nakladatelství Fragment v září 2012 pro žáky 5. až 8. tříd, prokázal, že děti chtějí spravedlnost. 

Soutěž slohových prací na téma „spící spravedlnost“, která je ústředním motivem druhého dílu románové trilogie Spící město, se rozhodlo vyhlásit Nakladatelství Fragment společně s autorem knihy Martinem Vopěnkou. Úkolem dětí bylo napsat slohovou práci o tom, kde podle nich spravedlnost spí.

Do soutěže se přihlásilo 38 škol, které zaslaly podle svého výběru celkem 98 nejlepších prací. Můžeme tedy předpokládat, že základního kola soutěže se zúčastnilo přes 1000 dětí.

Zaslané práce překonaly očekávání vyhlašovatelů. Ukázalo se, že mnoho dětí vnímá velmi citlivě a bystře nespravedlnost jak ve svém osobním životě, v blízkém okolí, tak i ve společnosti a na celém světě. Bylo velmi těžké určit vítěze, protože každá zaslaná práce má svou hodnotu a je cenným svědectvím a upřímnou výpovědí o vnímavosti dětského pisatele. Pro práce žáků osmých tříd již byly typickým znakem závažné úvahy na téma spravedlnost.

Časté bylo téma osobní křivdy, která se udála pisatelům, příp. nespravedlnost, která se stala sourozenci, kamarádovi či spolužákovi. Upřímnost, s níž žáci popisovali křivdy ve škole, od rodičů, sourozenců, a schopnost vcítit se do druhého, který se potýká se šikanou, doplácí na svou odlišnost anebo má vážné zdravotní problémy, porotce opravdu překvapily a okouzlily. Objevilo se také téma týrání zvířat či dětí ze strany rodičů. Některé práce vyjadřovaly soucit se starými lidmi a upozornění na nehezké zacházení s nimi, poukazovaly na porušování lidských práv všeobecně a problémy sociální nespravedlnosti. Posledním a neméně významným typem textů byly úvahy, které se zaobíraly výkladem samotného slova „spravedlnost“ a často prokazovaly skvělý přehled pisatele o mezinárodních vztazích.

Z hlediska žánrů lze práce rozdělit na tři skupiny: skutečný příběh autora nebo někoho z jeho okolí, fiktivní příběh a úvaha.

Porota brala v potaz jak upřímnost a autenticitu výpovědi, tak její obsahovou závažnost a literární formu zpracování.

 Slavnostní vyhlášení soutěže a předání ocenění autorům vítězných prací se uskutečnilo v pondělí 21. ledna 2013 v budově Ústavního soudu v Brně za přítomnosti předsedy ÚS, JUDr. Pavla Rychetského. Vítězové obdrželi diplom z předsedových rukou, dárkový šek v hodnotě 2000 Kč na výběr knih od spolumajitele Nakladatelství Fragment Ing. Pavla Nýče a knihu Spící spravedlnost s osobním věnováním od autora Martina Vopěnky. Současně byly předány dárkové šeky v hodnotě 5000 Kč zástupcům škol, které do soutěže vítěznou práci zaslaly.

Po oficiálním vyhlášení a předání se děti dozvěděly něco více o poslání Ústavního soudu a o spravedlnosti v České republice. Zároveň mohly nahlédnout do míst, kde se konají přelíčení, do kanceláří soudců, kde probíhají jejich porady, a do dalších zajímavých prostor.

Vítězné práce:

Pátá třída:

• Hana Bilavčíková: Alegorický příběh o dvou holčičkách – Spravedlnosti a Nespravedlnosti.
• Valérie Kordíková: Příběh kamarádky, u které zjistili cukrovku.
• Kateřina Barnová: Největší nespravedlnost je, když ubližujete někomu, kdo se nemůže bránit (téma šikana).

Šestá třída:

• Marie-Anna Audrlická: Alegorický příběh Spící spravedlnosti a odvážného Kuby.
• Tereza Juráňová: Úvaha o našem mnohdy necitlivém přístupu ke zvířatům.
• Miriam Vančurová: Literární stylizace do osoby řidiče, který zemře vinou někoho jiného.

Sedmá třída:

• Ludmila Jančíková: Příběh šikanovaného spolužáka.
• Gabriela Trojanová a Anna Meierová: Každý děláme chyby, ale je správné, že někteří se z nich umí poučit a neudělají je znovu (širší úvaha o nespravedlnosti v našem světě).
• Martin Hejlek: Od nespravedlivých soudů až po těžce nemocné děti.

Osmá třída:

• Ema Trávníčková:Úvaha o nedostatku pokory a povýšeném chování lidstva jako celku.
• Kateřina Burešová: Závažná úvaha o osamělosti starých lidí.
• Nikola Abdallahová: Lyrická próza o odtržení naší civilizace od přírody.

 Martin Vopěnka: Spící spravedlnost (2. díl trilogie Spící město)

Vydejte se na dobrodružnou cestu plnou odhodlání a hledejte pravdu spolu s hlavními hrdiny. Je třeba odhalit tajemství, která nesmí zůstat skrytá…

Většina rodičů se již probudila ze záhadného spánku, vyhráno ale zdaleka není. Ti, jejichž děti zůstávají ztracené, totiž dál spí.

Svět se od základu změnil. Děti prožily něco, co jejich rodiče jen těžko pochopí. Zdá se, že jim teď rodiče vůbec nerozumí. Najdou u nich děti zastání?

Mnoho únosů a vražd zůstalo nepotrestáno, ale dospělí to nehodlají řešit. Policie, soudy, vláda ani probuzení rodiče se k tomu, co se dělo, nechtějí vracet. S tím se děti odmítají smířit a pouštějí se na vlastní pěst do nebezpečného pátrání po zločincích i dalších unesených. Sourozencům Kryštofovi, Kristýně, Emě a Samuelovi jde znovu o život. Podaří se jim odhalit i to, co stojí za záhadným spánkem rodičů? Anebo na svou zvídavost sami doplatí?

Zajímají vás výpravy do minulosti? Ptáte se, jak se do ní dostat? Jednoduchý vzor můžete najít v knížkách Veroniky Válkové z edice Dobrodružné výpravy do minulosti. Hlavní hrdinkou je Bára, která se přestěhovala s rodiči do staršího domu kousek za Prahou, na půdě náhodou našla historický atlas. Nikoli ovšem ledajaký, stačí v něm nalistovat jakoukoli mapu, zabodnout prst a nejrychlejší cestování v čase a prostoru je objeveno. Bára, užívající poslední týden prázdnin před nástupem do šesté třídy, se poprvé ocitne v době trojské války a uzří tam mužného Achillea. Ten ji, přiznejme si, že zcela pochopitelně, natolik zaujme, že se snaží po rychlém návratu do přítomnosti s ním opět setkat. Jelikož si není schopna vybavit, po které mapě to prstíkem jezdila a drobná chybička v paměti ji katapultuje do středověké Paříže Léta Páně 1330. Zde se právě chystá ve svých čtrnácti letech na svatbu náš budoucí nejslavnější panovník Karel IV. Není vše tak jednoduché, jak by mohlo být, dojde na romantiku i krev.

Celou četbu jsem čekal, jak se hlavní hrdince podaří návrat do současnosti a kolik času zmeškala, vše bylo jednodušší, než jsem očekával. Kniha určená na obalu od 11 let, v tiráži s doporučeným věkem čtenářů od 9 do 12 let má velice poutavý svižný děj a na svých 160 stránkách příběhu umí zaujmout všechny s trochou zájmu o historii. Svět středověku je vykreslen velmi výstižně a dětský čtenář se dozví mnohé informace, které se mu budou hodit i ve škole při výuce dějepisu. Zajímavé je i srovnání myšlení jedenáctileté dívenky 21. století a jejích vrstevníků žijících o sedm století dříve. Titul evidentně zaplnil mezeru na knižním trhu. V současné době vyšly již čtyři knihy s příběhy Báry a více se můžeme dočíst i na stránkách www.kouzelnyatlas.com. Dokonce zde můžeme i hlasovat o tom, kam bychom se s Bárou chtěli vydat příště.

O erudici autorky není sebemenších pochyb, vystudovala totiž latinu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1994 působí jako gymnaziální profesorka a je autorkou také asi nejlepší řady učebnic dějepisu používaných na našich školách.

Ve světě fantasy je známa jako Adam Andres, pod tímto pseudonymem napsala několik fantasy knih z cyklu Wetemaa. Ve svých výpravách do minulosti úzce spolupracuje s Petrem Koplem, se kterým již vytvořila i komiks Wetemaa (recenzováno 1. 8. 2012).   

Dobrodružné výpravy do minulosti - Karel IV. Příběh českého krále
Veronika Válková
Nakladatel: FRAGMENT
Rok vydání: 2011
Počet stran: 168
Rozměr: 125x195
Provedení: Vázaná
Cena: 149 Kč

TISKOVÁ ZPRÁVA ze dne 21. února 2013:

V Nakladatelství JOTA právě vychází novinka z ediční řady Beletrie pro děti a mládež. Zapomeňte na 21. prosinec 2012, ten pravý konec světa nastane právě teď. Možná…

Jo Nesbø: DOKTOR PROKTOR A KONEC SVĚTA. MOŽNÁ…

Příběhy slovutného doktora Proktora mezi českým čtenářstvem nejsou neznámé. Po prdicím prášku a vaně času nastává konec světa!!! Teda aspoň literárně. V předposledním díle série o potrhlém vědátorovi, profesorovi Proktorovi totiž o nic menšího nejde!

PROSTĚ JO NESBØ DĚTEM POTŘETÍ, A OPĚT BÁJEČNĚ!

Je konec světa na spadnutí? Budeme čelit drtivé invazi z vesmíru? Pokud si chcete všechny ty více či méně pravděpodobné předpovědi ujasnit a hodláte v dohledné době přečíst jen jednu knihu o konci světa, sedminohých peruánských pavoucích, a samozřejmě o Bulíkovi, Líze a doktoru Proktorovi, pak jste tu správně. Přečtěte si ji.

pevná vazba s přebalem / 306 stran / 348 Kč

Jo Nesbø (*1960, Oslo) – nejznámější současný norský spisovatel a hudebník, původním vzděláním ekonom. Věhlas mu přinesly především jeho detektivní romány. V roce 2007 vydal Nesbø svou první  dětskou knihu Doktor Proktor a prdicí prášek. Ani na tomto poli nezůstal za svými romány pozadu  a brzy následovaly další díly Doktor Proktor a vana času (2008), Doktor Proktor a konec světa, možná (2010) a Doktor Proktor a velká zlatá loupež (2012).

Podívejte se na trailer:

Ukázka z knihy: 

Ohlasy z tisku:

(…) Je báječná, žádný vývar. Nesbo staví neotřele zauzlovaný příběh. Odměňuje dobro a trestá zlo, ten nejmenší vždycky vyhraje, dějí se neskutečné zázraky – jako v klasické pohádce. Nesbův příběh však z tohohle půdorysu jen vyrůstá, do nebe se z obyčejných základů tyčí ta nejbizarnější stavba, jakou kdy kdo viděl. Je postavená s hravostí a fantazií, na jedné straně se vypíná kopule z dobrodružství, na druhé věž z komplikovaného smutku dospívajícího dítěte, dveře jsou nabarvené nejpřímější odvahou a v oknech se lesknou kličky přátelství.

Klára Kubíčková, MF Dnes, 3. 2. 2012

Nesbøvi se podařilo napsat vtipnou knížku, u níž se stejně dobře pobaví děti i dospělí. Je z ranku té literatury, která dětského čtenáře nepodceňuje a nenabízí mu dětinské vyprávěnky, nýbrž jiskrné dialogy, dobrodružný děj a napětí. Autor nezapře svou zálibu v thrillerech, umí popsat strach z neznámého, ale protože má stále na paměti, pro koho píše, dostanou jeho "strašáci" nakonec humorný kabát. Má schopnost popustit uzdu fantazii podobně jako Roald Dahl nebo Gerald Durrell a umí trefně vykouzlit výrazné charaktery postav.

Instinkt, 16. 2. 2012

(…) Pokud máte rádi šílené zápletky, legraci a sympatické hrdiny, rozhodně vám knížku můžeme doporučit.

ABC, 1. 10. 2012

A připravte se i na další potrhlé dobrodružství!

DOKTOR PROKTOR A VELKÁ ZLATÁ LOUPEŽ vychází na podzim 2013.

Klub záhad je zpět! Trojice hrdinů – třináctiletý Jupiter, jeho stejně stará (respektive mladá) sestřenice Vicky a její jedenáctiletý bráška Nick objeví ve sklepení hradu Sokolí skála bránu času umožňující cestovat do minulosti. 

Kniha čtenáře vtáhne do děje velice snadno a ten ji celou přelouská díky záživnosti a stručnosti velmi rychle. V edici Brána času se jedná o čtvrté dobrodružství. Po výpravách za dinosaury, k černému rytíři a k pirátům jsou hrdinové vrženi mezi Vikingy v blíže neurčeném čase i místě. Samotný příběh je orámován současností, respektive hrozbou, která zasahuje do smýšlení celé party. Výprava za Vikingy nebyla hrdiny nikterak plánovaná a přenesení do těchto časů byl jeden velký omyl. O to větší, že hned po vyvržení z časového tunelu byli místním kmenovým náčelníkem obviněni z krádeže kouzelného amuletu. Je pak už pouze na nich dokázat, jak to s krádeží bylo.

Cestování v čase se moc nerozebírá, stačí pár barevných kamínků, světlo a časový tunel je na světě.  Pokud je zamířeno do nějaké konkrétní doby, je nutné mít s sebou artefakt z daného období, pak se necestuje na náhodu, ale s jistotou, že se doputuje tam, kam dotyčný chce.

Opět je zde zachován model srovnání schopností čtenáře s hrdiny pomocí odvahometru. Na něj, tj na jednu stránku v knize, čtenář zaznamenává body, které získá za správné odpovědi, ty si opět zkontroluje superlupou. Ta však slouží nejen k zjišťování odpovědí, ale i k prohlížení obrázků. Kdo chce uspět a nebýt z celé party za trubky, musí se snažit. Z celkových třiceti bodů má Jup dvacet pět a Nicky s Vickem po jedenadvaceti. Z toho jasně vyplývá, že příliš prostoru na nějaké zaváhání není. Musím se přiznat, že v první polovině knihy jsem získával body zcela stoprocentně, v druhé to bylo ale o poznání horší. A to se považuju za docela inteligentního mladého muže! Chce to více cviku, tréninku a pozornou četbu. Kniha s fantastickými prvky je ale hlavně detektivním příběhem.          

Na konci publikace čeká na seznámení runová abeceda a pár pikantností ze života autora Thomase C. Breziny, např. jakého je znamení, co chová za domácí mazlíčky, jaké má koníčky, co ho nejvíce fascinuje z období Vikingů. Nesmím opomenout, že cílovou čtenářskou skupinou jsou děti ve věku 9 až 12 let (dle knihy), od 11 let (dle webových stránek nakladatelství). Já osobně se domnívám, že kniha zaujme spíše školáky od šesté třídy a výše. Jednoznačně vhodné je ale začít sérii číst pěkně popořadě od prvního dílu. Příběhy jsou sice ukončené, ale těžko se čtenář orientuje v narážkách na díly předešlé a v nebezpečí, které čeká na hrdiny v současnosti. O tom, že dětští čtenáři jsou typem těchto publikací nadšeni, svědčí množství vydaných knih Klubu záhad.  

Brána času – Magický kmen Vikingů
Thomas C. Brezina
Nakladatelství: Fragment
Překlad: Dagmar Steidlová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 120
Rozměr: 120 x 180 mm
Provedení: Vázaná
Cena: 179 Kč

Jmenuju se Amélie a je mi dvanáct let. Bydlím s maminkou v jednom starém domě na břehu Vltavy. Obýváme ho už spoustu roků a dosud nás lidé většinou nechávali na pokoji. Maminka je operní zpěvačka a tráví mnoho hodin u klavíru. Mám černou kočku, se kterou občas chodím ven, ale moc bych si přála mít opravdickou kamarádku. Maminka to ale nechce dovolit. Bojí se, že by se mi mohlo něco stát…

Jmenuju se Markéta a je mi dvanáct let. Bydlím s maminkou v jednom malém bytě nedaleko Vltavy. Asi se budeme brzy stěhovat. Nemáme moc peněz, protože táta je pořád někde ve světě a mamince neplatí v práci tolik, kolik by si přála. Nemám moc kamarádů, protože jsem divná (a neptejte se proč) a přála bych si mít opravdovou kamarádku. Asi se ničeho nebojím, ale jeden nikdy neví a měl by se mít na pozoru…

Tak rozdílné a přitom tak podobné, jak jen děvčata v tomhle věku mohou být. Kamarádství se dá někdy najít na velmi neobvyklých místech a člověk by měl pořád mít oči a uši otevřené, protože nikdy nevíte, kdo nebo co vás čeká za dalším rohem. Stejně tak Amélii a Markétu svede dohromady náhoda a zároveň neobyčejné schopnosti obou děvčat. Co z toho setkání vzejde, vám vtipně i tajemně povypráví česká spisovatelka Petra Neomillnerová. Je to její první kniha pro děti, ale v žádném případě není nováčkem na českém fantasy kolbišti a má za sebou řádku úspěšných knih povětšinou s neohroženými hlavními hrdinkami.

Trochu temný a strašidelný příběh vás malinko zatáhne do minulosti, ale hlavně řeší ryze moderní a současné starosti dnešních dětí. Ony se totiž zas tak nezměnily ani za sto let – děti ani starosti. Maminky se pořád bojí o své ratolesti a jen těžko si připouští, že i malé holky chtějí zažít nějaké to dobrodružství. A je úplně jedno, kolik přesně je jim let nebo z jakého století pocházejí.

Knihu pro dospělé dělá hlavně dobrý text a přitažlivá obálka, ale ani ta není úplně nutností, pokud jdete najisto po nějaké klasice. Knihu pro děti dělají kromě dobrého příběhu také ilustrace a nápad. Vším potřebným byla Amélie a tma obdařena měrou vrchovatou. Příjemně fialová pevná vazba skrývá neméně příjemnou a přitažlivou grafickou úpravu a nápad s odlišením dvou ich-forem hlavních protagonistek pomocí tučného písma je také velmi pěkný. Ilustrace od Lubomíra Kupčíka, které příhody dvou děvčat výborně podtrhují, si právem odnesly cenu Akademie SFFH 2012 za Nejlepší dílo domácího výtvarníka.

Útlá knížka má přesně tu správnou délku pro malé začínající čtenáře a čtenářky, hledající tajemné dobrodružství, které by rádi sami prožili. Obzvlášť když vám pošuškám, co se v kuloárech proslýchalo a už se stalo skutečností – totiž, že Petra Neomillnerová začala pracovat na pokračování, které je již dokončené a ještě letos by se mělo objevit na pultech knihkupectví.

Petra Neomillnerová: Amélie a tma
Nakladatelství: Albatros
Obálka: Lubomír Kupčík
Rok vydání: 2012
Vazba: pevná
Počet stran: 91
Cena: 199,- Kč

Pro čtenáře od 8 let

Ukázku z knihy si můžete přečíst zde.

Dětské verze her jsou momentálně hodně v kurzu. Ať už jde o dětské Dostihy a sázky (které se moc nepovedly - resp. není pro ně důvod.), přes dětské Carcassone (což je mimochodem ideální párty hra :)) až poOsadníky z Katanu Junior. A přesně na ty teď hodíme voko, u sta hromů!

Zásadní otázka: V čem jsou osekaní od dospělé verze? Ve všem a ničem. Osadníci Junior razí cestu výrazného zjednodušení, ale myslí na balanc mezi potřebami dětí a rodičů. Osadníci z Katanu Junior vlastně technicky vzato nejsou osadníci, ale piráti. Karamba! Celá hra přenáší osadníky do pirátského prostředí. Už žádné domečky a destičky. Proměnlivé prostředí. Kdepak. Tady se obsazuje souostroví!

Jako pirátský kapitán se zabydlíte na dvou místech souostroví, které je určeno buď pro tři, nebo pro čtyři hráče. Hrací deska je pevná a čísla surovin rovněž. Přípravy na hru se tak na rozdíl od dospělé verze omezily na minimum. Vaším úkolem je se udržet a vybudovat síť pevnůstek, za které dosáváte body. Kdo jich vybuduje osm, vyhrál a může ostatními nakrmit žraloky. Ovšem není to tak jednoduché. Jste tři, kromě pevností musíte stavět i lodě, abyste se mohli mezi pevnostli pohybovat (čistě obrazně, nikoli herně) a místa je setsakramentsky málo. Aby toho nebylo dost, dotírá na vás černý pirát a blokuje vám zdroje surovin. Těch je pět. Rum, dřevo, poklady, zlato a u všech ďasů i ovce! Radši ani nemyslet na to, co provádí piráti s rumem a ovcemi. No hostinu, vy vyschlý tresky, co ste mysleli! Každopádně zpět ke hře.

Suroviny dostáváte rovněž za pevnosti, takže už jen kvůli tomu se vyplatí plánovat jejich stavbu správným směrem kolem všemožných zdrojů surovin. 

Stejně jako v dospělých Osadnících můžete i v juniorech omezeně kooperovat s ostatními. I když to není nutné, můžete směňovat suroviny, protože ostatní způsoby, tedy market a přímá směna s bankem, jsou dost drahé. To je bohužel z nějaké spolupráce všechno, na druhou stranu co byste, u všech vypitejch sudů, chtěli. Jako správní piráti naopak oceníte možnost škodit, která se vám naskytne právě skrze osobu černého piráta. Toho totiž mohou za určitých okolností přesouvat právě hráči a umístit ho tak, aby překážel ostatním. Kam pirát šlápne, tam obrazně ani tráva neroste a pak je poměrně k vzteku sledovat, jak tři z vašich pěti pevností prostě nic neprodukují. To by si člověk pak nejradši zatančil s Jackem Ketchem. 

Ale snad to nebude tak horké. Stejně jako protivníci, máte tuto možnost i vy. Přesouvání piráta probíhá jednak při hodu šestky na hrací kostce na začátku každého kola, ale také pomocí nákupu speciální pirátské karty. Nutno konstatovat, že k výhře minimálně jednu, dvě budete potřebovat. Už jen proto abyste získali bonusovou pevnost navíc. Takové karetní orgie jako v dospělé verzi ale nečekejte. U sta mořských vyder!    

Celkově ořezání hru výrazně urychlilo. Hra ukrajuje z času jako pirátská šavle z kýty a mnohokrát se stane, že ji dohrajete do deseti, patnácti minut. O to více her si ale můžete zahrát. Opakovaná zábava a znovuhratelnost je zaručena (vyzkoušeno na dětech). Díky velkému zjednodušení můžete hrát už s pětiletými dětmi, možná i mladšími. Nepotřebujete počítat, vše je přehledně na obrázcích a před vámi leží karta, na které je ikonkami poznačeno, co všechno potřebujete pro jakou akci udělat. Jediné, co kvůli dětem musíte omezit, jsou naschvály. Ale to mi zatřes trámem! I tak je ale hra dostatečně zábavná i pro dospělé.

Co se týče zpracování, tak to je, jak je u Albi zvykem, na vysoké úrovni. Papírové desky jsou tvrdé jako skála, kostka krásně symetrická a hraje opravdu na náhodu (což  jinde není vždy pravidlem :)) kartičky jsou také dostatečně pevné a na plastové dílky je radost pohledět. Jak pevnosti, tak lodě jsou opravdu stylové a vybízejí ke hraní, nejen s Osadníky.  Už jsme s nimi hráli lovce pokladů i dámu :) Jediné co by se mi líbilo, ale to už bych byl opravdu hodně rozmazlený, kdyby každá ze čtyř barev měla modýlky jiné. Co každopádně musím kvitovat, že na modelech se nemá co ohnout, což je u malých dětí první věc, kterou by vyzkoušely.

Celkově vzato se autoři ani vydavatel nemají za co stydět. Dodali na trh hru, kterou je radost hrát a úžasně doplňuje dospělý svět Osadníků a potěší i oko.

 Osadníci z Katanu - Junior

otevírací doba:

4. 9.-12. 10. 2014

úterý-pátek 13-18 hod.

sobota-neděle 10-18 hod.

O autorech:

Sofie a Katy jsou nejlepší kamarádky, i když by to tak vůbec nemělo být. Sofie je totiž čarodějnice, zatímco Katy je lovkyně čarodějnic. Znamená to pro ně, že se musí navzájem bránit, protože kdyby na to přišly jejich rodiny, byly by z toho velké problémy. Někdo prostě není tak tolerantní jako ty dvě. Jenže pak se ztratí Sofiina babička a děvčata musí spojit svoje schopnosti, aby ji našly a zůstaly při tom v utajení.

Dětské knížky by měly být jednodušší než knížky pro dospělé, to je jasná věc. Děti koneckonců se čtením mnohdy teprve začínají a dlouhé popisy by je mohly unudit k smrti – nebo spíš k odložení knihy. Magie v utajení je určená pro děti od deseti let, ale já osobně bych ji položila ještě níž, možná až k těm osmi.

Proč? Protože v jednoduchosti je sice síla, ale Magie v utajení to vzala doslova. Žádné rozdíly v charakterech, partička puberťáků z deváté třídy řeší svoje každodenní problémy (miluju ho, ale moje kamarádka ho taky miluje, tak co když to zničí naše přátelství?) a do toho přímočará zápletka bez nějakých větších šoků.

Ale co můžu dál říct? Vůbec nic. Je to druhý díl (první díl má název Čarodějka z Turlinghamu) a zdá se, že série ještě nekončí. Při chování postav jsem si vzpomněla na to, co jsem jako malá vyváděla a teď se chytám za hlavu. A to je všechno. Žádná výzva. Žádné velké napětí. A pro někoho sečtělejšího ani žádné překvapení.

Na Magii v utajení jsem se při čtení snažila koukat jako na dětskou knížku, ale sama jsem věděla, že jsem v deseti letech četla už složitější příběhy. Magie v utajení je pro ty děti, které teprve číst začínají – malí knihomolové ji budou mít sfouknutou za den a brzy ji zapomenou. Takže jestli chcete svoje dítě nějak dostat ke čtení, je dobré začít něčím podobným. V dětském chování charakterů se najdou, zjistí, že svět není tak úplně černobílý a užijí si i trochu toho pátrání po ztracené babičce a napětí mezi malou čarodějkou a rodiči lovkyně.

Ale pro děti, co berou to čtení trochu vážněji, určitě není. Ty ať radši sáhnou po starém dobrém Harry Potterovi, u toho se zabaví víc.

Hodnocení: 60%

Magie v utajení
Boswellová, Ellie
Nakladatel: Albatros Media - CooBoo
Překlad: Pavla Kubešová
Obálka: Dodo Dobrík
Redakce:
Rok vydání: 2014
Počet stran: 208
Rozměr: 130 x 200
Provedení­: paperback
Cena: 229 Kč

Fantasy je jedním ze žánrů, se kterými řada z nás vyrůstala již od útlého věku. A je jedno, jestli jste odkojení Harry Potterem, Eragonem nebo Julesem Vernem. Ti, kteří propadli fascinujícím dobrodružstvím již v dětství, s ním zůstávají nadále i v dospělosti. Je tedy jen dobře, že se objevují stále nové knihy pro mladší čtenáře, jež jsou vstupní branou mezi čaroděje, draky a jim podobnou havěť, kterou se tento žánr jen hemží.

Jedním takovým kouskem je i prvotina americké autorky Caroline Carlsonové, jež vstoupila na literární scénu se  zábavným a svěžím příběhem plným pirátů, magie a plavby za poklady. První díl plánované trilogie Téměř ctihodná liga pirátů (TCLP) nese podtitul Poklad Čarodějky ze severu a může se pyšnit řadou ocenění (např. Nejlepší kniha pro děti za rok 2013 podle Asociace amerických knihkupců).

Již z názvu série je asi jasné, o co půjde. Ano, o piráty. Vždyť kdo jako malý nechtěl být pirátem? A přesně tohle si asi uvědomila i Caroline Carlsonová, která se rozhodla Harryho Pottera šmrncnout Piráty z Karibiku a vyslat hlavní hrdiny na dobrodružnou výpravu za magickým pokladem na širá moře.

Mladičká Hilary Westfieldová prakticky od jakživa sní o tom, že se stane pirátkou a bude brázdit širá moře pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty. Jenže jak se zdá, Téměř ctihodná liga pirátů je trochu jiného názoru, ženská na loď nepatří a na pirátskou už vůbec ne. Stejného názoru je i její otec a tak se Hilary místo na vytoužené moře vydává do Penzionátu slečny Pimmové pro jemné dámy, tedy na místo, na kterém chce být ze všeho nejméně na světě.

Naštěstí je Hilary hlavička a po pár dnech se jí podaří spolu se svým upovídaným chrličem z Penzionátu uprchnout a vydává se za svým snem. Nechá se najmout na loď, které velí pirátský kapitán, známý také jako Postrach Jižních teritorií. Spolu s celou posádkou tak vyplouvá na dobrodružnou cestu za magickým pokladem.

Autorka si pro čtenáře připravila opravdu roztodivnou směsici hlavních hrdinů. Mladou Hilary doplňuje pirátský kapitán, vychovatelka, špion a upovídaný chrlič, který ze všeho nejvíc miluje romantické příběhy a drbání za ušima. A právě tato pětice je skvělou zárukou velké dávky humoru a ztřeštěných dobrodružství, které společně tato posádka prožije. Přestože jsou jednotliví hrdinové velmi rozdílní, autorce se povedlo mezi nimi udržet rovnováhu. A každý tak přidává příběhu svou špetkou neopakovatelné kouzlo, které pohltí nejen malé čtenáře, ale i dospělé, kteří dají tomuto příběhu šanci.

Jelikož je tato kniha zaměřena hlavně na ty menší z nás (údajně 10+), je jasné, že nemůžeme očekávat nijak složitý příběh. Vždyť i první díly Harryho Pottera byly svým způsobem velmi naivní a jednoduché, jenže na druhou stranu právě v té jednoduchosti a naivitě je to největší kouzlo, nad kterým zaplesá nejedno srdce.

První díl trilogie Téměř ctihodná liga pirátů je pro malé čtenáře skvělým tipem na poutavé a zábavné čtení. Pro nás starší se jedná o velmi příjemnou oddechovku, při které si odpočineme a můžeme zavzpomínat na naše dětství. Na podzim navíc ve Spojených státech vychází druhý díl, a tak můžeme doufat, že si nakladatelství Host pospíší s překladem a přinese co nejdříve pokračování tohoto kouzelného příběhu i českým čtenářům.

Téměř ctihodná liga pirátů: Poklad Čarodějky ze severu

Carlsonová, Caroline
Nakladatel: Host
Překlad: Michal Mráz
Obálka: Dave Phillips
Redakce:
Rok vydání: 2014
Počet stran: 312
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback

 Je libo raketobrusle, přenášedlo, létající samočistící maxibubliny nebo robota, který za vás uklidí zahradu? Alva si ví rady se vším. S tímto vynálezcem se rozhodně nudit nebudete!

Vynálezce Alva je malý brýlatý kluk – rozcuchaný neposedný zrzek, toužící po technických vymoženostech třetího tisíciletí. Jméno Alva „zdědil“ po svém slavném předchůdci T. A. Edisonovi. Jako každý génius je nadán nezměrnou fantazií a tvořivostí, které ve spojení s jeho nepraktičností a zmatkářstvím vedou k nečekaným zápletkám a ještě nečekanějším rozuzlením. S dvojicí sourozenců Filipem a Denisou tvoří nerozlučnou partu kamarádů, která zažívá neuvěřitelná dobrodružství ve škole i mimo ni.

Náš příběh začíná první školní den…

Bohatě ilustrované vtipné příběhy podle televizního večerníčku, pro malé i velké.

Vázaná, 194 x 254 mm, 128 stran, 299 Kč

Když půjdete ze Staroměstského náměstí Kaprovou ulicí, hned za kostelem sv. Mikuláše vás upoutají barevné postavičky v oknech Galerie umění pro děti GUD. Nechte se zlákat a vstupte, zvláště pokud máte děti. Probíhá tu totiž výstava Viktorka a vesmírná dobrodružství. Ve středu 3. září proběhla vernisáž a křest stejnojmenné knihy, u čehož jsme nemohli chybět.

Krátce po páté hodině se vstupním sálem plným lidí rozlehla harmonika. Marek Vojtěch zahrál dvě veselé písničky a upoutal pozornost všech návštěvníků. Pak už se slova ujal šéfredaktor nakladatelství Portál Martin Bedřich. Představil výstavu i knihu, a poté předal slovo autorům Kláře Smolíkové a Honzovi Smolíkovi. Klára Smolíková prohodila jen pár slov o tom, jak příběh vlastně vznikal. Kniha, která teď vychází je soubor příběhů, které vycházely ve Čtyřlístku. Smolíkovi chtěli vymyslet příběh pro tento časopis, ale stále nemohli přijít na správný nápad. Až holčička cestující vesmírem redakci zaujala. Po představení předala Klára Smolíková slovo Honzovi Smolíkovi. Ten se stará o výtvarnou stránku. Ovšem když vznikala Viktorka, měl hodně práce, a tak nechal barvy na Kláře Smolíkové. Ta použila svoji invenci, a tak má Viktorka modré vlasy nikoliv červené, jak si představoval autor a pilot Žabža je zelený nikoliv hnědý a tak. Pak už přišlo na řadu křtění. Kmotrem se stal Tomáš Prokůpek. Popřál knize to nejlepší, a jelikož mu zakázali ji polít, zamával s ní alespoň nadšeně nad hlavou.

Než se hosté mohli vrhnout na připravené občerstvení, nainstalovala Klára Smolíková s dětmi ještě živý komiks. Poté už se jen pilo, hodovalo a všichni si procházeli výstavu a zkoušeli jednotlivé hry připravené pro děti. Autoři se spokojeně procházeli mezi lidmi, rozdávali úsměvy a autogramy. Zkrátka povedená akce plná dětí, smíchu a vesmírných těles. Přejeme knize, ať se jí daří stejně dobře.

Recenze již brzy.

Ukázka:  

Carverovi se rozhodli opustit město a přestěhovat se do malé pobřežní vesničky, kde koupili dům. Ale od chvíle, kdy překročí jeho práh, se začnou dít podivné věci. Carlos R. Zafón je známý svou sérií Pohřebiště zapomenutých knih, málokdo už ale ví, že počátky jeho tvorby tvoří knihy pro děti a mládež. Mezi ty úplně první patří Kníže z mlhy.

Děj se odehrává v létě roku 1943, zuří válka a dvanáctiletý Max se s celou svou rodinou stěhují z města na venkov, kde není nebezpečí tak velké. Max se skamarádí s místním chlapcem Rolandem, který žije u svého dědečka. Spolu s ním se Max chodí potápět a postupně zjišťuje, že pobřeží je místem mnoha nešťastných událostí a Maxe brzy napadne, zda není vesnice prokletá. Navíc má jeho starší sestra Alicia od přestěhování zvláštní sny. Rozluští Max s Alicií tajemství z dávné minulosti dřív, než si pro ně přijde Kníže z mlhy?

Postavy v knize jsou velmi dobře vykreslené a hlavního hrdinu Maxe si hned oblíbíte pro jeho chytrost a odvahu. Carlos Ruiz Zafón se občas uchýlí ke klišé, kdy mají postavy strach z pootevřených dveří u skříně nebo z klaunů, na které se po dočtení knihy Kníže z mlhy už nikdy nebudete dívat jako dřív.

Carlos Ruiz Zafón je dnes známým španělským autorem a Kníže z mlhy je jeho prvotinou, jejíž příběh disponuje tajemnou atmosférou a napětím. A ačkoliv se kniha řadí do ranku Young adult, rozhodně si ji užijí i starší čtenáři. Záfon v předmluvě mimo jiné poznamenává, že když si po letech svou knihu přečetl znovu, měl nutkání ji přepsat. Naštěstí pro nás to ale neudělal, protože Kníže z mlhy je v téhle podobě naprosto skvělý.

Kníže z mlhy je tedy kniha určena čtenářům mladším i starším a hlavně pak těm, kteří mají rádi hororové a tajemné příběhy.

Carlos Ruiz Zafón
Kníže z mlhy
Nakladatelství: Albatros - CooBoo
Překlad: Romana Bičíková
Obálka: Linda Marečková
Redakce: Tereza Pecková, Lubomír Kuba
Rok vydání: 2013
Počet stran: 196
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 249 Kč

Půlnoční palác začíná v roce 1916 v indické Kalkatě. Banda vrahů se právě snaží najít a zabít právě narozená dvojčata. Proč? To se dozvíte na stránkách dalšího románu Carlose R. Zafóna, který se jmenuje Půlnoční palác.

O patnáct let později vyrůstá jedno z dvojčat – Ben - v Sirotčinci svatého Patrika. Čeká na den, kdy mu bude šestnáct a bude moct on a jeho kamarádi z dětského domova odejít a začít nový život. Všichni jsou členy tajného klubu Chowbar Society, který sídlí ve zřícenině nazvané Půlnoční palác. Už brzy ale bude jejich přátelství podrobeno velmi těžké zkoušce.

V den šestnáctých narozenin totiž vyplouvají na povrch tajemství Benovy minulosti a ze stínů vychází ďábelský přízrak kalkatských mlh. Rozjíždí se pátrání, během něhož Ben zjistí, že jeho osud je úzce spjat s vyhořelým nádražím Jheeteŕs Gate, které je mimo provoz od doby, co v něm před léty shořel vlak. Mezi obyvateli se šeptá, že vlak bývá někdy vidět v ulicích Kalkaty a ozývá se z něj křik tří set šedesáti obětí, které v něm zahynuly.

Půlnoční palác je volným pokračováním románu Knížete z mlhy, respektive druhým dílem série Kníže z mlhy. Stejně jako u prvního dílu, se i tentokrát jedná o mysteriózní román, v němž Zafón brilantně pracuje s hororovou, takřka mrazivou atmosférou. Opět nechybí hromada napětí a stejně tak ani dobrodružství – ostatně k tomu chlapecká parta jednoduše svádí. Zafón Půlnoční palác zaplnil celou škálou zajímavých postav – Ben je šprýmař se sklony k lhaní, další z hrdinů rád vypráví příběhy. Charaktery nemají barvu šedi, ale už od začátku je jasně rozdělené, kdo je na jaké straně. I přes to se ale stále jedná o román pojednávající o tradičním tématu, který se historií táhne již tisíce let. Půlnoční palác pojednává o věčném střetu mezi přisluhovači dobra a zla.

Půlnoční palác slibuje zajímavý čtenářský zážitek všem věkovým kategoriím a bude zajímavé sledovat, kam se autorovy cesty budou dál ubírat.

Carlos Ruiz Zafón
Půlnoční palác
Nakladatel. Albatros Media - CooBoo
Překlad: Romana Bičíková
Obálka: Linda Marečková
Redakce: Tereza Pecková, Lubomír Kuba
Rok vydání: 2014
Počet stran: 264
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Cena: 249 Kč
 

Máte rádi pohádky? Sofie miluje pohádky a přeje si být princeznou. Teď se jí to může povést, protože nadešel rok, kdy do městečka přichází Školník a ukradne dvě děti. Jedno půjde do Školy dobra a druhé do Školy zla. Sofie si je jistá, že vybere ji a ona bude žít šťastně až do smrti. Jenže co když se Školník splete a umístí Sofii do Školy zla, zatímco její kamarádku Agátu do Školy dobra? Někde se musela stát chyba. Krásná Sofie přece nemůže být čarodějnice!

Paráda. To je první slovo, co jsem řekla po dočtení knihy (o jiných pozitivních výkřicích během čtení se zmiňovat nebudu). Jestli máte rádi pohádky – a teď nemluvím o těch dnešních, ale o starých dobrých Grimmovkách – tak vám je Škola dobra a zla připomene. Svět je tady černobílý. Ve Škole dobra se učí, jak být dobrá princezna a nechat se zachraňovat, nebo dobrý princ a umět nakopat zadek drakovi. Zatímco ve Škole zla vás učí, jak být ten nejhnusnější hnus a jak dostat Sněhurku do rakve.

Hlavní zápletku už jsem nakousla. Sofie, krásná a povrchní slečna, skončí mezi padouchy, kteří neznají slovo sprcha, zatímco Agáta, která vyrůstala na hřbitově a k narozeninám rozdává mrtvé žáby, se musí učit společně s nafintěnými slečinkami, které nemyslí na nic jiného, než na plesy a prince. Ani jedna z děvčat není spokojená – Sofie se za každou cenu snaží dostat do Školy dobra, zatímco Agáta, která toho má plné zuby, se je obě snaží dostat zpátky domů. S tím přichází spousta čekaných i nečekaných problémů a postupné odhalování toho, že Školník se vlastně nikdy nemýlí.

Dost k ději. Co charaktery? Postavy jsou tu uvěřitelné a spoustu z nich máte celou dobu chuť kopnout do zadku (teď mluvím především o princeznách, v tomhle si stojím na straně Agáty). Černobílost, kterou se nám snaží pohádky vecpat, postupně bourají činy, kterých se dopouští jak klaďáci tak záporáci. A školy jsou mimochodem podobně bezpečné jako takové Bradavice – na každém kroku vás může něco zabít.

Velkým plusem příběhu je humor. Je stejně dobrý pro mladé i staré (knížka je určena od deseti let, ale zrovna u téhle se nebojím, že se u ní bude nudit třicetiletý čtenář) a na některých místech z něj číší čistá ironie a cynismus. Nestalo se, že by šel nějaký vtip mimo mě a nejednou jsem musela knížku zavřít, protože jsem přes slzy smíchu neviděla na písmenka.

Už při čtení jsem se chystala, že vytknu knížce závěr, ke kterému podle mě všechno směřovalo. Ale nakonec mě velmi překvapil, protože charaktery si udržely svou formu a nepřišel žádný obrovský převrat o sto osmdesát stupňů jako je obvyklý u klišé konců. Takže i s ním jsem byla spokojená. Jestli už mám být kvůli něčemu aspoň trochu negativní, tak jsou to občasné tiskové chyby, které mě vyrušily při čtení (byly sice jen tři, ale narušilo to tok čtení, protože nešlo o překlepy, ale zaměnění osob v textu).

Není co dodat. Škola dobra a zla se od dnešního dne řadí k jedněm z mých nejoblíbenějších knížek a jen tak něco jí ten post nesebere. Je dobře vyvážená, odkazuje na pohádky a je vtipná. Od deseti let je ideální, protože mladší děti by některé černější vtípky nemusely zkousnout, ale správně prdlý puberťák už ano.

Hodnocení: 100%

Škola dobra a zla

Autor: Soman Chainani

Překlad. Magdaléna Stárková

Nakladatelství: CooBoo

Počet stran: 416

Rozměry: 130 x 200 mm

Vazba: Vázaná

Cena: 299 Kč

Je libo raketobrusle, přenášedlo, létající samočistící maxibubliny nebo robota, který za vás uklidí zahradu? Alva si ví rady se vším.

S tímto vynálezcem se rozhodně nudit nebudete! Bohatě ilustrované vtipné příběhy podle televizního večerníčku, pro malé i velké, vyšly 1. září v Edici České televize.

Vynálezce Alva je malý brýlatý kluk – rozcuchaný neposedný zrzek, toužící po technických vymoženostech třetího tisíciletí. Jméno Alva „zdědil“ po svém slavném předchůdci T. A. Edisonovi. Jako každý génius je nadán nezměrnou fantazií a tvořivostí, které ve spojení s jeho nepraktičností a zmatkářstvím vedou k nečekaným zápletkám a ještě nečekanějším rozuzlením. S dvojicí sourozenců Filipem a Denisou tvoří nerozlučnou partu kamarádů, která zažívá neuvěřitelná dobrodružství ve škole i mimo ni.

Kniha bude pokřtěna v 17:00 ve středu 1. října v podpalubí lodi (A)VOID Floating Gallery (Náplavka, Rašínovo nábřeží, Praha 2 - Poskalí).

Role kmotra se ujme herec Petr Rychlý, který večerníček skvěle namluvil. O hudební doprovod se postará Jáchym Bašek, který večerníčku složil hudbu, s dcerou Anetou a zazní mimo jiné delší verze titulní písně seriálu. Pro děti budou připraveny Alvovy veselé úkoly, placky s Alvou a možná přijde i samotný Alfréd Nobel!

Vynálezce Alva vycházel nejprve jako komiks v časopise Mateřídouška. Poté ho autorský tým ve složení Klára a Honza Smolíkovi coby scénáristi a výtvarník Luděk Bárta, který se ujal i režie, přepracovali do podoby sedmidílného večerníčku. Komentář namluvil Petr Rychlý. Poprvé byl televizí vysílán v roce 2012.

Dětem se zalíbil, a tak světlo světa spatřila také knížka. Rukopisu se ujala spisovatelka Klára Smolíková a spolu s ilustrátorem Luďkem Bártou příběhy obohatili o řadu nových prvků. Dětští čtenáři se mohou těšit na rozkreslené vynálezy i sedm bonusových komiksových dvoustran na konci každé kapitoly. Redaktorskou práci skvěle obstarala Hana Fruhwirtová. Není bez zajímavosti, že rukopis významně připomínkoval Jiří Walker Procházka.

V současné době Česká televize natáčí druhou řadu příběhů malého vynálezce. Náměty napsala Klára Smolíková, pod scénářem je podepsaná autorská dvojice Klára Smolíková a Jiří Walker Procházka, kterého znají především fanoušci fantastiky. Režijní a výtvarné zpracování má na starosti opět Luděk Bárta.